Pátý díl seriálu o Václavovi: Čtyři měsíce bez bratra. Jak to zvládá malé dítě

Jak to bylo s dcerou

Dcera se narodila o šest týdnů dříve. Nebylo to jednoduché. Nechtěla jíst, měla problémy se srdcem, při námaze špatně dýchala, trápily ji hemangiomy. První rok nám dal zabrat. Pamatuji si, jak jsem na JIP viděla miminka, která přemístili z ARO a byla jsem vděčná, že tohle se dcery netýká. Trochu jsem se přepočítala…

První rok jsme byli úplně mimo tabulky – velikost hlavičky, váha, výška – vše špatně. Ve třech letech jsme byli opět mimo tabulky, ale opačným směrem. Všechno to dohnala a předčila naše očekávání. Je z ní zdravá, krásná, inteligentní, empatická, naprosto úžasná holka. No a tahle prdelka si moc přála sourozence.

Příprava na druhého potomka

Jako uvědomělá matka, co nechce nic pokazit, jsem si prostudovala, jak dítě připravit na to, že přijde sourozenec. S dcerou jsme si četly obrázkové knížky o novém miminku. Říkali si, co všechno se změní. Jak budou některé věci super a jiné zase ne. Všichni jsme se moc těšili. Žádná literatura nás však nepřipravila na to, že vytoužený sourozenec přijde na svět o 4 měsíce dříve.

Vašík je tady, co bude dál

Realita byla neúprosná. Vašík byl tady, ale my nevěděli, jestli zůstane. Prvních pár dní to bylo hlavně na manželovi. To on byl doma s dcerou. Vysvětloval, že maminka musí být v nemocnici. Snažil se, aby dcera žila normálně. Chodila na procházky, hrála si, smála se. I když nám do smíchu nebylo.

Na poporodním oddělení jsem nebyla ani den. Chtěla jsem být s Václavem. Jak (dlouho) to jen půjde. Dcera šla stranou. Když jsem byla s ní, stejně jsem pořád brečela. Ona měla strach, že je to kvůli ní. To jsme si vyjasnily jako první. To, že maminka je sice smutná a pláče, ale ona za to nijak nemůže. Řekla jsem jí, že Vašík je v nemocnici, a že tam za ním zatím nemůže.

Snažila jsem se o něm před ní moc nemluvit, protože jsem nevěděla, jestli přežije. Nechtěla jsem, aby se zamilovala do brášky, který ji opustí. Do brášky, kterého možná nikdy neuvidí. Prostě to nešlo. Nebyly jí ani tři roky. Doufala jsem, že pokud to Vašík nezvládne, zapomene. Ale Vašík to nevzdal.

Neúprosné plánování času

Nemohla jsem být s oběma najednou, a tak jsem dělala všechno proto, abych byla s každým z nich, co navíc to půjde. S Vašíkem jsem trávila čas, než se dcera vzbudila, a pak když usnula. Přes den jsem za ním jezdila, když byla ve školce, nebo s tatínkem. Bylo to náročné, ale fungovalo to. Sestry sice nebyly zvyklé na příchody maminek v pět ráno a v devět večer, ale vyhověly mi. Takhle jsme přežili skoro dva měsíce.

Ale dceři to postupem času přestalo stačit. Čím déle jsme byli v nemocnici, tím víc chtěla bratra vidět. Na ARO to nepřipadalo v úvahu. Jeho neustále kolapsy, všechny ty přístroje, vpichy – to prostě nešlo. Na JIP to bylo, bohužel, podobné. Třetí měsíc už Vašík vypadal lépe. Byl větší, neměl vpichy, pořád byl na dýchací podpoře a v nose měl hadičku, ale to už nebylo tak děsivé.

První shledání

Domluvili jsme se, že pokud bude dcera očkovaná proti neštovicím, bude negativní na Covid a bude mít respirátor, a Vašík na tom bude dobře, může na chvíli přijít. Dcera z injekce (očkování) nebyla nadšená – hrozně se bála, ale brášku chtěla vidět víc. Vystát frontu na Covid, nechat se šťourat v nose, mít respirátor, taky nebyl med, ale zvládla to statečně.

Už dříve posílala Vašíkovi do nemocnice obrázky. V postýlce měl její fotku a hračku, kterou mu poslala. Byla nadšená, když to tam viděla. Cítila, že tam s ním byla i předtím, byť ne osobně. Vašík byl pořád malinký. Měla strach pohladit ho, dát mu pusu, chytit ho za ručičku. Oproti ní vypadal tak křehce. Neustále se pohledem ujišťovala, že může. Že to dělá správně, že mu nijak neubližuje.

Byla úžasná. Hladila ho, pusinkovala, komentovala, jak je maličký a krásný. Moc se jí líbil. Měl na sobě overal, který mu pomalovala. Byla tam jen chviličku, ale na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bázeň, obavy, aby mu neublížila, opatrnost, nejistota, ale zároveň obrovské nadšení, radost a veliká láska. Opravdu měla brášku. Konečně ho naživo viděla.

Obavy o dceru

Když se jí dnes zeptám na to období, nechce o tom mluvit. Pamatuje si, že to bylo smutné, že maminka hodně plakala a ona nevěděla, jak jí utišit. Ví, že byl Vašík často v nemocnici a ona měla strach, že se nevrátí. Nebylo to pro ni lehké, ale s manželem jsme udělali všechno proto, aby věděla, že jí milujeme, a že nejsme smutní kvůli ní.

Přesto jsme měli strach, jak moc jí to zasáhlo. Při procházce v parku byla schopná se rozbrečet jen proto, že někdo utrhl kytku a vyhodil jí. A ta kytička umřela. Hodně ji vzalo, že vymřeli všichni dinosauři, a už se nikdy nevrátí. Nechtěla být označována jako starší sestra, protože ona je přece nová, ne stará. Když je něco staré, může se to rozbít nebo umřít. Téma smrti ji jednoduše zasáhlo moc brzo.

Našla jsem dceři terapii. Měli jsme štěstí. Dceři opravdu moc pomohly terapie hrou, které opakovaně absolvovala u dětské psychoterapeutky Mgr. Kristýny Porazilové (www.terapiedialog.cz). Dcera se za Týnou moc těšila, protože to brala jako hraní si v soukromé herně, kde je celá pozornost věnovaná jen jí. Ulevilo se nám, že to dcera zvládla zpracovat.

Další informace najdete na Václavově stránkách: www.provaclava.cz; facebooku: proVáclava; nebo na instagramu: prováclava01. Podpořit jej můžete na jeho transparentním účtu 5484018073/0800.