Článek
Ač jde o poměrně smutné statistiky, pravda je taková, že převážná část české společnosti prosedí svátky u televize. Na vánočním programu totiž střídá jedna vypečená pohádka druhou. Takový maraton trvá až do Nového roku, někdy i o kus déle.
Tato národní obsese má i svou světlou stránku. Pohádky vnáší do našich domácností pocit bezpečí, pohody a víry, že existuje svět plný kouzel, ve kterém je na rozdíl od všední každodennosti všechno správně a láska vítězí. Takový zázračný lék na českou trudnomyslnost…
Sedm nesmrtelných veteránů českých Vánoc
Nejprve se pojďme brouzdat vodami dávno minulými a projít si pohádkové stálice, jejichž hvězda stále hoří a zdá se, že jen tak nedohoří. Každoročně totiž slaví vítězství ve sledovanosti nad novějšími pokusy o vánoční trhák z říše za sedmero horami.
Tou ze všech nejmilejší pohádkou, která se těší u nás i ve světě těší neskutečné oblibě, je pohádka o Popelce z česko-německé koprodukce. V tomto zpracování není hlavní hrdinka ztvárněná Libuší Šafránkovou na rozdíl od původní předlohy žádným nanicovatým otloukánkem, nýbrž ženou činu, která si nenechá nic líbit a namyšlenému princi dá co proto. Půvabně rozverný film, jehož kouzlu nelze nepodlehnout, sledují o Vánocích i v zahraničí, a to jak na východě, tak na západě. V Norsku, kde bývá tradičně televizním vrcholem Štědrého večera, se v roce 2021 naše Popelka dočkala progresivní adaptace. Ne každému však padla do noty.
Podle literární předlohy Čertův švagr z pera Boženy Němcové byl v osmdesátých letech natočen trhák, který má do slova a do písmene všechno, co by správná pohádka měla mít. Bezradný ovdovělý král má dvě dcery, hodnou a zlou. Švarný chasník v područí zlé macechy se spřátelí s čertem a samozřejmě se i zamiluje do princezny. Slibná směs okořeněná peprným humorem a šarmem Vladimíra Dlouhého v hlavní roli. Kdo by dokázal odolat?
Mrazík (1964)
Film z dílny sovětského Ruska, který plete páté přes deváté a pohrává si s postavami z různých národních pohádek, patří mezi naprosté favority českých diváků, ať už jsou jejich politické názory jakékoliv. Snad i proto, že se tu ruská nátura nebere tak smrtelně vážně, naopak si tropí žerty sama ze sebe. Co nám může být bližší než pořádná švejkárna, a k tomu na účet úhlavního nepřítele. Ruku na srdce, kdo z nás by nechtěl hrdopyšnému Ivanovi přičarovat medvědí hlavu…
Šíleně smutná princezna (1968)
Pohádka, která se sice na první pohled tváří šíleně smutně, ale nakonec je vlastně docela veselá. Ústřední dvojice, kterou hrají Helena Vondráčková a Václav Neckář, se beznadějně zamiluje a je z toho zápletka jako trám. Film plný líbivých písniček zahřeje o chladných zimních večerech celou rodinu.
Byl jednou jeden král… (1954)
Jan Werich jako pohádkový král, kterému byla sůl jako důkaz lásky málo. Film podle předlohy z pera Boženy Němcové má stále co říct i dnešním divákům. Téma upřímné lásky, která přemůže pýchu a nenávist, se nikdy neomrzí. Pohádka nám připomíná, že ve věcech nejobyčejnějších a zdánlivě bezcenných se často skrývá to největší bohatství.
Princ a Večernice (1978)
Princ a Večernice je další pohádkou, v níž ve vší parádě zazářila Libuše Šafránková, a to jako hvězda večerního nebe, která sestoupí na zem ke svému princi. Výpravný film má morální hloubku i dobře vyváženou dávku kouzel, napětí a dobrodružna.
Pyšná princezna (1952)
Láska musí být tak silná, že i pýchu přemůže. Takové poslání nese příběh o pyšné princezně, kterou napravil princ přestrojený za zahradníka. Společně uprchnou z království, kde vládne půlnoc a smutek. Dostanou se mezi prostý lid a nachází tam radost z obyčejných věcí a opravdovost. Přestože je pohádka ve stařeckém věku, její obsah je nadčasový.
Pohádkové perly let porevolučních
Mezi každoroční evergreeny patří i pohádkové filmy, které se natočily o něco později v časech porevolučních. U diváků nejvíc bodovali Tři bratři (2014) od Svěráků a Anděl Páně (2005) od Jiřího Stracha. Velmi zdařilé je také Sedmero krkavců (2015) s Martou Issovou v hlavní roli Johanky, tedy sestry, která se snaží zachránit svých sedm bratrů zakletých v krkavce.
Já osobně nedám dopustit na Nesmrtelnou tetu (1993) s Jiřinou Bohdalovou v roli Závisti, která obrátí celé království naruby a málem zvítězí nad Rozumem i Štěstím. A taky na Lotranda a Zubejdu (1997) podle literární předlohy Karla Čapka, příběh ze světa loupežníků, kde se jeden nepotatí a k zármutku svého otce se z něj stane vzdělaný mladík s dobrým srdcem.
Pak je tu také animované Fimfárum Jana Wericha (2002). Jedná se o několik rozverných pohádek, které umně rozkrývají českou náturu, vychytralost, lakotu a sklony k opilectví. Jsou hravé, humorné i poučné. Rozhodně stojí za zhlédnutí. Potěší obsahem i dokonale zpracovanou formou.
Závěrem je třeba zmínit také Troškovy pohádky, zejména Princeznu ze mlejna (1994) a Z pekla štěstí (1999). Přestože filmy z jeho dílny jsou klasicky ukřičené a balancují na hranici trapnosti, své diváky si najdou vždy.
Novinky letošních Vánoc
A co nám nadělí tyto Vánoce? Nejočekávanější novinkou ze všech bývá pohádka, kterou vysílá Česká televize na Štědrý večer. Tou je v letošním roce Klíč svatého Petra (2023) od režiséra Karla Janáka. Odehrává se v zámeckém prostředí (na Sychrově a Zvíkově), ale také v království nebeském a podvodním. Tvůrci si hrají s paradoxy. Nechávají postavy překračovat hranice obvyklé role, a tak se všechno vzhůru nohama obrací. Otázkou je, zda se tento kousek zařadí mezi národní klenoty, anebo zmizí v bezedném propadlišti pohádkových dějin…
Na Boží Hod se pak můžeme těšit na Tři zlaté dukáty (2023) od slovenské režisérky Mariany Čengel Solčanské. Jde o něco klasičtější pohádku s mnoha folklorními prvky, která je sice tradičně pojatá, ale zároveň inovativní. Hlavní hrdinku Julii rozcestuje v čase a nechává ji poznávat život v různých historických obdobích. Sama autorka své dílo přirovnává k Perinbabě či Třem oříškům pro Popelku.
