Článek
Jenže se postupně ukázalo, že její systém nemusí dávat smysl v době, kdy všechno stojí víc a člověk už dávno nejezdí tramvají za pár korun. Začali jsme si všímat, že kvůli pár levnějším rohlíkům je schopná objet půlku města a domů se vracela unavená a rozčilená. Teprve ve chvíli, kdy jsme jí ukázali, kolik ji stojí samotná cesta, otevřela oči.
Doma jsme o tom mluvili už několikrát. Babička vždycky vypadala přesvědčeně a s jistotou nám tvrdila, že ušetří. Zná všechny slevové letáky, ví, kde mají jaké akce, a ráno před obchodem stojí dřív než zaměstnanci. Myslela to dobře a celý život byla přesně ten typ člověka, který uměl vyžít z mála. Jenže se změnila doba, změnily se ceny a změnily se i náklady, které dřív vůbec nevnímala.
Když jsme se jednou odpoledne sešli u kávy, začala vyprávět, jak se zase vypravila na druhý konec města, protože tam měli rohlíky o korunu levnější. Byla pyšná a čekala pochvalu. Místo toho jsme jen mlčky poslouchali a snažili se nepůsobit kriticky. Věděli jsme, že to tak myslí celý život a že to je pro ni součást pocitu jistoty.
Další den jsem si sedla k počítači a otevřela kalkulačku. Babiččin starý vůz už nepatří k nejúspornějším a ceny benzínu rozhodně neklesají. Projela jsem si trasu, po které jezdí téměř pravidelně, a přidala k tomu průměrnou spotřebu paliva. Výsledná částka mě překvapila víc, než jsem čekala. Vypočítala jsem, že i kdyby koupila tři desítky rohlíků, stejně zaplatí za cestu několikanásobně víc, než kolik ušetří.
Babička tomu pořád nevěřila. Vždycky říká, že člověk musí vidět věci papírově. Tak jsem vytiskla pár účtenek, kde bylo jasně napsané, kolik platí za benzín. K tomu jsem přidala výpočet cesty a srovnání s cenami rohlíků v našem nejbližším obchodě. Když si to všechno prohlédla, bylo vidět, jak se jí mění výraz. Dlouhou dobu mlčela a prstem přejížděla po číslech, jako by doufala, že se někde skrývá chyba.
Doma seděla v křesle, před sebou rozložené papíry a chvíli vypadala, jako by se jí zhroutil svět. Ne proto, že by přišla o nějakou velkou výhodu, ale protože pochopila, že celé měsíce dělala něco, co jí ve skutečnosti bralo čas i peníze. Přiznala, že jí dělalo dobře mít pocit, že to ještě umí zařídit výhodně. Že ještě není stará a nemotorná. Že umí chytře hospodařit jako kdysi.
Chvíli se nechtěla smířit s tím, že to vlastně už nedává smysl. Pak se ale zasmála a řekla, že člověk se učí celý život. A že se nijak nezlobí, protože je ráda, když někdo její hospodárnost hlídá. Nabídla jsem jí, že spolu budeme nakupovat jednou týdně v obchodě kousek od domu. Nebude muset jezdit přes celé město a ušetří hlavně energii, kterou může věnovat něčemu, co ji opravdu těší.
Nakonec uznala, že to tak bude lepší. A když jsme spolu příště vyrazily na nákup pěšky, usmívala se a pokládala do košíku stejné rohlíky jako dřív. Už ne proto, že jsou levnější o pár korun, ale protože pochopila, že skutečná úspora nevzniká honěním se za cenami, ale správným rozhodováním.
