Článek
Poté, co začala druhá světová válka, byly budovy v Bergen-Belsenu určeny k ubytování válečných zajatců. Jenže od roku 1943 se toto místo změnilo k nepoznání. Z původního zajateckého tábora se stal koncentrační lágr, kde se sice nepopravovalo v plynových komorách, ale lidé tu umírali po tisících, a to na hlad, nemoci, zoufalství. A především vyčerpání, což bylo hlavní taktikou nacistů, jak připravit nevinné lidi o život. Podmínky, ve kterých tu lidé živořili, se nedají popsat jinak než jako naprosté dno lidství. Spousta vězňů to psychicky nezvládla.
Nechtěli už dál žít mezi výkaly, hladem a smrtí, a tak si sami došli pro kulku. Dobrovolně a beze strachu. Jediný jejich sen byl ukončit utrpení a bolest, kterou každý den museli prožívat. V médiích se o Bergen-Belsenu často mluví hlavně kvůli Anně Frankové nebo Josefu Čapkovi, kteří tu přišli o život. Ale tohle místo má na svědomí desítky tisíc dalších lidí, jejichž jména už dávno nikdo nezná. Byly jich davy. Každý měl svůj příběh. A většina z nich skončila stejně – v hromadném hrobě.
Žádné komory, ale záchrana to nebyla
Na první pohled mohl Bergen-Belsen působit mírněji než jiné tábory, protože tu nebyly totiž žádné plynové komory, které byly v té době postrachem všech lidí odvezených do koncentračních táborů. Jenže to neznamená, že se tu neumíralo. Právě naopak. Tohle byl tábor, kam nacisté posílali ty, které už nechtěli – staré, slabé, nemocné. Nebo taky ty, kteří čekali na přesun jinam. Měli tu přežít ještě pár dní nebo týdnů. Místo toho se tu z nich stávaly chodící kostry. Lidé tu nemuseli otročit na stavbách nebo v továrnách. Většinu dne jen stáli v nekonečných nástupech – často v mrazu, sněhu nebo dešti – a pak seděli v barácích, kde nebylo čím zatopit.
Jídlo se sice rozdávalo třikrát denně, ale to neznamená, že se člověk najedl. Porce byly směšné. Ale i to bylo ve srovnání s jinými lágry vlastně luxus. Zlom přišel ve chvíli, kdy se vedení tábora ujal Josef Kramer. Tvrdý, chladný nacista, který už měl za sebou mimo jiné i masakr čtyř set tisíc maďarských Židů v Osvětimi. Jakmile nastoupil, všechno se zhoršilo. Jídla bylo ještě méně, tresty přitvrdily, nástupy byly delší a častější. A to všechno za každého počasí, hlavně v těch nejkrutějších mrazech.
Karol Natan Steiner byl tehdy jen jedenáctiletý kluk. Vzpomínal, že celý den buď stáli venku, nebo seděli v koutě a čekali, až jim někdo přinese něco k jídlu. Ráno dostali jen černou vodu – něco mezi čajem a kávou a k tomu tvrdý krajíc chleba, někdy s troškou margarínu nebo marmelády. Oběd byla spíš horká voda s pár kousky řepy. Ale když je člověku zima a žaludek mu svírá hlad, i to má cenu zlata. Steiner přežil. Neví jak. Prošel tyfem, hladověl, odklízel mrtvé. Dodnes si pamatuje, co znamená hlad tak silný, že už ani nebolí.
Přelidnění a kolaps hygieny, kde to skončilo smrtí
Jak se blížil konec války, začali nacisté posílat vězně z jiných táborů právě sem. Bergen-Belsen se během pár týdnů změnil v přecpané peklo, kde byla doslova hlava na hlavě. Táborové domy praskaly ve švech, lidé spali namačkaní jeden na druhém, často na holé zemi. Hygiena? Nebyla žádná. Vody bylo málo, záchody nefungovaly, a když už někdo došel na latrínu, často se tam sesunul k zemi a už nevstal. Někteří se už ani nesnažili. Umírali potichu, bez slova. A když už mrtvých bylo tolik, že je nestíhali odnášet, prostě zůstávali ležet venku, hlavně u cest, opření o zdi, někdy i mezi živými. Ivan Lefkovits, který si táborem prošel, vzpomínal, jak kráčel kolem baráků a míjel mrtvá těla.
Ležela tam, opřená o zdi, nahá nebo v cárech hadrů, a nikdo už je neodnášel. Bylo jich moc. A lidé, co ještě žili, mezi nimi hledali místo, kde by mohli aspoň na chvíli složit hlavu. Nacisté se tábora už báli a kvůli tyfu tam ani nechodili. Stáli jen u plotu a hlídali. Všechno ostatní nechali být. K lidem se začali chovat jako ke špinavé zvěři. Lidé pili vodu z kaluží. I když v ní plavala těla, nebylo z čeho jiného. Některým už bylo všechno jedno. Neviděli světlo na konci tunelu. Někteří se posledních sil doplazili k plotu, aby je nacista zastřelil. Považovali to za úlevu.
V dubnu 1945 dorazili do tábora britští vojáci. Když přišli do hlavního sídla tábora, zůstali v šoku. Na podobný obraz nebyli připravení. Chtěli okamžitě pomoct, rozdávali jídlo, zejména guláš a kondenzované mléko. Jenže nikdo jim neřekl, že takhle hladovým lidem to může ublížit. A taky že ublížilo. Spousta vězňů zemřela právě po osvobození – jejich těla nezvládla těžké jídlo. Jarmila Weinbergerová tehdy nejedla. Jen pila. A právě to jí podle jejích slov zachránilo život. Tekutiny její tělo zvládlo. Jídlo by ho zabilo. Odhady mluví o tom, že v Bergen-Belsenu zahynulo zhruba 50 tisíc lidí. Dalších 60 tisíc přežilo, ale mnozí z nich už nikdy nebyli zdraví. Mnozí zemřeli později – v nemocnicích, vyčerpaní, psychicky zlomení. Velitel Josef Kramer a jedenáct dalších dozorců a dozorkyň bylo po válce odsouzeno k smrti oběšením. Byl to slabý trest za to, co napáchali, ale alespoň nějaký.
Zdroje:
