Článek
Velká pardubická má za sebou bohatou historii sahající až do roku 1874. Inspirací pro tento závod byla britská Velká liverpoolská, kterou v roce 1856 navštívila skupina středoevropských aristokratů. Ti byli natolik nadšeni, že se rozhodli uspořádat podobný závod i u nás. První ročník se konal 5. listopadu 1874 a na startu stálo čtrnáct koní. Do cíle jich dorazilo jen šest, což naznačovalo, jak náročný tento dostih bude. Od té doby se Velká pardubická stala nejen sportovní, ale i významnou společenskou událostí. Ale teď vlastně k podstatě věci, proč to sem píšu?
Už při příjezdu na závodiště mě překvapil kontrast mezi nablýskanou fasádou a tím, co se skrývalo za ní. Zatímco na tribunách se to hemžilo elegantními dámami v kloboucích a pány v oblecích, stačilo zajít kousek dál a člověk se ocitl v úplně jiném světě. „Tohle je ta slavná Velká pardubická, to není možné,“ pomyslela jsem si, když jsem procházela kolem přeplněných odpadkových košů a všudypřítomných nedopalků cigaret.
První vítěz.
Nečekala jsem sice sterilní prostředí, ale tohle byl opravdu extrém. A samotné toalety a nepořádek kolem nich, pomočená prkýnka a žádný toaletní papír, to už snad ani nestojí za zmínku. Jenže stačilo poodejít kousek stranou a iluze se rozplynula. Za tribunami to vypadalo jako na běžném venkovském fotbalovém zápase - povalující se kelímky od piva, odpadky a sem tam i nějaký ten přiopilý návštěvník.
Nicméně, abych byla spravedlivá, musím uznat, že atmosféra na tribunách byla skutečně úchvatná. Dámy v nádherných róbách a kloboucích, pánové v elegantních oblecích - člověk se cítil jako na módní přehlídce. „Klobouk je na dostizích povinnost. Je to tradice a já si bez něj připadám neúplná a zároveň bych se zde necítila dobře. Koupila jsem si ho ve středu a stál 7000 korun,“ svěřila se mi s úsměvem jedna z návštěvnic.
Druhý vítěz.
Zákulisí plné kontrastů
Když jsem se dostala do zákulisí, naskytl se mi pohled, který by běžný návštěvník neviděl. Na jedné straně profesionální příprava koní a jezdců, na straně druhé nepořádek a chaos.„Je to tady vždycky takový blázinec,“ prozradil mi jeden ze zaměstnanců. „Lidi vidí jen tu naleštěnou fasádu, ale realita je často jiná.“ A měl pravdu. Zatímco na dráze se odehrávalo velkolepé divadlo, za kulisami to vypadalo jako na běžném venkovském trhu. Nepořádek, křik, nervozita - to vše kontrastovalo s elegancí, kterou jsem viděla na tribunách.
Musím přiznat, že mě to trochu zklamalo. Čekala jsem profesionálnější přístup, lepší organizaci. Místo toho jsem viděla chaos a improvizaci.„To je normální,“ uklidňoval mě jeden z trenérů. „Dostihy jsou plné adrenalinu a emocí. Není čas na úklid, když se připravujete na závod.“ Navzdory všem negativům musím říct, že koně byli skutečnými hvězdami dne. Jejich krása byla dechberoucí. Když jsem viděla, s jakou péčí se o ně starají jejich ošetřovatelé, trochu se mi zlepšila nálada. Když se blížil start hlavního závodu, atmosféra zhoustla. Cítila jsem, jak narůstá napětí. Lidé na tribunách se tlačili k zábradlí, aby měli co nejlepší výhled.
Napětí ve finále by se dalo krájet
Výstřel. A jsou pryč. Dav explodoval nadšením. Lidé křičeli, fandili, někteří dokonce plakali. Když vítězný kůň protnul cílovou pásku, propuklo šílenství. Lidé jásali, objímali se, někteří dokonce skákali radostí. Jenže velké napětí přišlo v okamžik, co se začalo mluvit o tom, že jsou dva vítězové. Nikdo netušil, kdo je vítěz, nebo co se vlastně stalo. Ale poté, co došlo k rozuzlení a zazněla naše státní hymna, bylo vše jiné. Lidé slavili, užívali si a atmosféra se naprosto změnila.
A jak bych to vlastně shrnula? Hodně peněz za málo muziky. Vše je nablýskané, všichni se předvádějí, ale v zákulisí, kde na ně nikdo nevidí, je to úplně jiné. Nicméně nejde tady o lidi, ale o koně, kteří závodí. A to jsou hrdinové.
Zdroje: autorský text, vlastní zkušenost
