Článek
V hlavě mi znělo jen to, že je to přece můj bratr a já ho nemůžu nechat v situaci, která ho tíží. Jenže od chvíle, kdy jsem mu poslala deset tisíc, se všechno změnilo. Nejdřív neodpovězené zprávy, pak ticho. Teď mi už několik týdnů nezvedá telefon a já přemýšlím, co vlastně udělalo naše sourozenecké pouto tak vratké.
Chtěla jsem mu věřit. Když jsme byli děti, drželi jsme při sobě a většinou jsme se spoléhali jeden na druhého. Poslední roky jsme se vídali méně, ale pořád jsem měla pocit, že mezi námi zůstalo něco, co se jen tak neztratí. Když mi zavolal, že nutně potřebuje peníze, mluvil klidně, ale slyšela jsem v jeho hlase napětí. Řekl, že je to jen malá překážka, že se mu něco sešlo a že už zítra bude všechno lepší. Nechtěla jsem se ptát, co přesně se děje, protože jsem měla strach, že by mě pravda zklamala.
Když jsem peníze poslala, cítila jsem úlevu
Věřila jsem, že jsem udělala správnou věc. Ještě ten den mi napsal, že mi moc děkuje a že se mi brzo ozve. Byla jsem ráda, že moje pomoc měla smysl a že jsem mu mohla aspoň na chvíli ulevit. Jenže další den už od něj nepřišla ani krátká zpráva. Nejprve jsem tomu nepřikládala význam. Říkala jsem si, že má spoustu práce nebo starostí a že se ozve, až bude mít klid. Teprve když neodpovídal celý víkend, začalo mě to tížit.
Psala jsem mu každé ráno s nadějí, že tentokrát mi už odpoví. Zprávy zůstávaly bez přečtení a telefon jen vyzváněl do prázdna. V tu chvíli mě napadlo, jestli jsem neudělala chybu. Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli peníze skutečně potřeboval na to, co mi říkal, nebo jestli jsem se nechala obměkčit jeho slovy, protože jsem si tolik přála, aby byl v pořádku.
Postupně mě přepadl vztek i smutek
Čím déle mlčel, tím víc jsem cítila, že mě zradil někdo, kdo by měl stát nejblíž. Nešlo o peníze. Šlo o to, že se ani neobtěžoval říct, co se děje. Mohla jsem pochopit, kdyby se dostal do problémů a styděl se o nich mluvit, ale úplné ticho bolelo mnohem víc. Přistihla jsem se, jak sedím s telefonem v ruce a čekám na jeho jméno na displeji, i když jsem už tušila, že se dlouho neozve.
Začala jsem se ptát našeho otce a pár společných známých, jestli o něm něco neví. Odpovědi byly rozpačité. Někteří říkali, že se mu poslední měsíce moc nedaří, jiní zas naznačili, že se možná zamotal do věcí, které by raději nikdo neřešil. Jenže nikdo neříkal nic konkrétního. Já sama jsem najednou nevěděla, jestli jsem udělala dobrý skutek, nebo jestli jsem jen naivně přistoupila na hru, kterou jsem neviděla.
Nevím, jestli peníze ještě někdy uvidím, ale chci odpověď
Nejde mi už o dluh. Deset tisíc se dá časem vydělat znovu. Co se ale těžko získává zpět, je důvěra. Přemýšlím, jestli ještě někdy budeme sourozenci tak, jak jsem si vždycky představovala. Jestli se dá obnovit něco, co se tímhle narušilo. A jestli existuje rozumné vysvětlení pro to, proč člověk, kterému jsem chtěla jen pomoct, otočil a nechal mě v nejistotě.
Každý den doufám, že se ozve. Ne kvůli penězům, ale proto, abych slyšela, že je v bezpečí a že to, co mezi námi bylo, úplně nezmizelo. Do té doby mám pořád u sebe telefon, který mlčí stejně tv
