Článek
Rozhodli jsme se zjistit možnosti pečovatelské služby, protože jsme chtěli udělat to nejlepší, co jsme uměli. Jenže jakmile jsme viděli ceníky a to, co by stálo i úplně běžné úkony, začalo být jasné, že tohle děda nikdy nepřijme.
Když jsme o tom doma začali mluvit, byla jsem přesvědčená, že to bude snadné. Pečovatelská služba přece pomáhá lidem, kteří chtějí zůstat doma. Představovala jsem si, jak za dědou někdo párkrát denně zajede, pomůže mu s hygienou, uvaří nebo alespoň ohřeje jídlo, zkontroluje léky a bude ho mít trochu pod dohledem. Jenže už první telefonáty mě rychle vrátily na zem. Všechno mělo svou cenu a nic z toho nebylo malé.
Volala jsem do několika organizací a všude mi říkali téměř totéž. Minimální návštěva trvá třicet minut. Úkony se platí podle úkonů. V ceně není nic navíc. A hlavně dostupnost je často omezená podle toho, kolik lidí zrovna pečovatelé stíhají. Když jsem si to začala psát na papír, měla jsem pocit, že to snad čtu špatně. Běžná ranní hygiena, příprava snídaně, pomoc s oblékáním a dohlédnutí na léky by stály tolik, že bychom sotva pokryli jeden měsíc.
Když se začaly sčítat částky, děda jen seděl a koukal
Když jsme mu přečetli, kolik by služba vycházela, ztichl. Seděl u stolu, ruce složené před sebou, a jen si jemně klepal prsty o dřevo. Věděla jsem, že ho to bolelo. Ne proto, že bychom mu odmítli pomoc, ale proto, že bychom ji jednoduše neutáhli. Nechtěl být zátěží a nikdy si neřekl o nic, co by bylo navíc. Byl to člověk, který celý život pracoval a nikdy nic nečekal.
Začal se vymlouvat, že vlastně žádnou službu nepotřebuje. Tvrdil, že si poradí a že jen občas uklouzne nebo si zapomene vzít léky. Bylo mi jasné, že to říká jen proto, aby nás nezatěžoval. Ale viděla jsem, jak se změnil. Když šel do schodů, musel se přidržovat zábradlí. Když si přinesl nákup, musel si sednout. Nedokázal si připustit, že už to není jako dřív.
Přemýšleli jsme o tom, že bychom se u něj střídali. Každý z rodiny by tam byl pár hodin týdně. Jenže jsme rychle zjistili, že to nejde skloubit s prací, dětmi a vlastním životem. Další možnost bylo soukromé hlídání, ale tam se částky pohybovaly ještě výš. Některé agentury nabízely celodenní péči, jenže cena odpovídala skoro měsíčnímu nájmu v Praze.
Hledali jsme jinou možnost, ale každá měla háček
Začala jsem si uvědomovat, jak je problém stárnutí v této zemi velký. Lidé chtějí zůstat doma a rodiny chtějí pomoct, ale systém je nastavený tak, že si to může dovolit jen málokdo. Najednou mě nepřekvapovalo, že tolik seniorů žije samo a snaží se zvládat věci bez pomoci, i když je to pro ně nebezpečné.
Jednoho odpoledne mě k sobě zavolal. Seděl v křesle u okna, odkud viděl na zahradu, a řekl, že chce zůstat doma. Ne proto, že by mu to nevadilo, ale proto, že ví, že jinak to nepůjde. Řekl, že kdyby měl mít doma lidi, kteří se u něj budou střídat jako na běžícím pásu, připadal by si jako někdo, kdo čeká na konec. A to nechtěl.
Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, jestli děláme dobře. Možná jsme měli víc bojovat. Možná jsme měli přece jen najít nějakou cestu. Ale když jsem viděla, jak klidně u toho vypadal, uvědomila jsem si, že je to jeho rozhodnutí. Nechtěl luxus ani nadstandard. Chtěl jen svůj domov, svůj rytmus a svůj způsob života.
Od té doby se snažíme fungovat jinak. Jezdíme tam častěji, domlouváme si mezi sebou návštěvy a snažíme se mu pomáhat tak, jak to jde. Není to dokonalé. Není to ideální. Ale je to tak, jak si přál. A někdy mám pocit, že nejdůležitější není udělat vše podle příruček, ale respektovat přání člověka, kterého máme rádi.
