Článek
Nechala jsem ji mluvit, protože jsem neměla sílu znovu vysvětlovat, že mám svoje důvody, proč se bez auta necítím jistě. Jenže ona trvala na tom, že přeháním. A tak jsme jednoho rána vyrazily spolu do města. Chtěla vidět, jak vypadá můj běžný den, když se spoléhám na autobus. Zpočátku to brala jako příjemný výlet. Postupně se jí ale z tváře začal vytrácet optimismus a začala chápat, že realita je o dost jiná, než jak si ji představovala.
Když jsme vycházely z domu, byla nadšená. Tvrdila, že jí čerstvý vzduch dělá dobře a že je vlastně fajn jít kus pěšky. Viděla jsem, jak si to maluje jako pohodové ráno. Došly jsme k zastávce a čekaly. Prvních deset minut ještě žertovala. Pak přišly další minuty a její úsměv postupně mizel. Autobus měl zpoždění a zastávka byla přeplněná lidmi, kteří už z dálky dávali najevo netrpělivost. Upozornila jsem ji, že to není výjimka, ale skoro každodenní rutina. Přikývla, ale bylo vidět, že začíná chápat, proč jsem na to tolik rezignovala.
Když autobus konečně přijel, byl plný tak, že jsme se jen obtížně vmáčkly dovnitř. Dcera se snažila držet rovnováhu, protože nebylo kam si sednout. Já jsem se chytila madla a snažila se nenechat se strhnout davem, který se tísnil u dveří. Cesta ubíhala pomalu a s každou další zastávkou přistupovali lidé, kteří se snažili najít aspoň trochu místa. Viděla jsem, jak dcera opatrně pozoruje okolí a poprvé v očích měla lehkou paniku. Pochopila, že to není žádná pohodová jízda, ale souboj o prostor a o trpělivost.
Po dvaceti minutách už byla viditelně vyčerpaná. Přiznala, že nechápe, jak to zvládám každý den. Vysvětlila jsem jí, že nemám na výběr. Když potřebuju do města k lékaři nebo na úřad, musím jet takto. A že když jsem unavená nebo mě bolí záda, je to o to náročnější. Neodpovídala, jen přikývla a pevně se držela madla, aby nespadla.
Když jsme se dostaly k přestupu, autobus opět nabral zpoždění. Čekaly jsme na další spoj a kolem nás proudily hloučky lidí, kteří se snažili stihnout své spoje. Dcera si povzdechla a přiznala, že už ji bolí nohy. Řekla jsem jí, že mě bolí také, ale že jsem si na to musela zvyknout. Když přijel druhý autobus, situace byla podobná jako v tom prvním. Málo místa, několik lidí se cítilo podrážděně a jeden starší muž si dokonce hlasitě stěžoval, že si nemá kam sednout.
Cesta zpět nebyla o nic lepší. Dcera už nemluvila vůbec. Bylo vidět, že přehodnocuje svůj názor a že přichází moment, kdy jí dochází, že moje jízdy MHD nejsou otázkou pohodlnosti, ale nutnosti. Doma si sedla ke stolu a dlouho mlčela. Nakonec se ke mně obrátila a řekla, že si neuměla představit, jak náročné to pro mě je. Přiznala, že ji nenapadlo, jak moc mě takové cesty unaví a jak často musím stát, i když mě bolí celé tělo. Řekla také, že si svůj návrh s prodejem auta bere zpět a že chápe, proč si nechci nechat vzít něco, co mi usnadňuje život.
Ten den nám otevřel oči oběma. Já pochopila, že dcera neměla zlý úmysl, jen nevěděla, co prožívám. A ona pochopila, že některé věci mohou zvenčí vypadat jednoduše, ale realita bývá úplně jiná. Od té chvíle už mi auto nikdy nechtěla vzít.
