Článek
Byla jsem připravená, sebevědomá a hlavně plná naděje, že teď konečně začnu dělat to, pro co jsem tolik let dřela. Měla jsem za sebou pět let studia, noční směny v knihovně, nekonečné seminárky, přednášky, státnice, stres i radost. A byla jsem přesvědčená, že když teď konečně vstupuju do toho „opravdového života“, někdo to ocení. Jenže místo toho jsem tam seděla v moderní zasedačce, usmívala se na mě tvář o generaci starší, a ten muž mi s naprostým klidem řekl: „Diplom máte hezký, to jo. Ale praxe je důležitější. A s tou zatím moc nepočítáme. Takže kdybyste chtěla začít u nás třeba jako recepční, bude to dobrý start.“
Na chvíli se mi zastavil svět. Ne že bych pohrdala prací recepční. Ale nebyla to práce, pro kterou jsem obětovala roky svého života. Nebyla to práce, pro kterou jsem se rozhodla, když jsem jako dvacetiletá volila mezi jistou výplatou a nejistou budoucností s knihami, přednáškami a nulovým volnem. Byla to práce, kterou jsem si představovala jako vedlejší. Něco přechodného. Ne výsledek. Ne odměnu.
Seděla jsem tam, snažila se zachovat klidný obličej, ale uvnitř mě to pálilo. Ne proto, že bych si o sobě myslela víc. Ale proto, že jsem cítila, jak snadno může být všechna ta snaha smetena jednou větou. „Hezký diplom.“ Jako kdyby šlo o obrázek. Něco, co si pověsíte na zeď, ale co nikoho doopravdy nezajímá.
Řekla jsem mu, že si to promyslím. Odešla jsem, zaklapla jsem za sebou dveře a šla rovnou na lavičku do parku. Seděla jsem tam s mobilem v ruce a v očích se mi mísil vztek s beznadějí. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. A pak jsem otevřela mail a podívala se na všechny ty desítky odpovědí, kde mi napsali „ozveme se“, „dáme vědět“ nebo „bohužel jsme dali přednost kandidátovi s více zkušenostmi“. A došlo mi, že tenhle muž alespoň něco řekl na rovinu. A že možná nebyl sám. Že celý ten systém je nastavený tak, že dokud si člověk neodsedí roky na praxi, jeho diplom je jen vstupenka na lavičku náhradníků. A že všechno, co jsme si mysleli, že má váhu, najednou ztrácí význam. Jen proto, že nemáme razítko z předchozí firmy.
Ten den jsem brečela. Hodně. Doma, ve vaně, v posteli. Brečela jsem za všechny ty večery, kdy jsem místo vína s kamarády seděla nad články, za všechny ty zkoušky, kdy mi bylo fyzicky zle, za to, jak jsem věřila, že vzdělání má smysl. A za to, že mě někdo během tří minut sesunul na „dobrý start“ u recepce.
Ale pak jsem se zvedla. A začala psát. Všude. Do firem, kde jsem věděla, že to nebude jednoduché. Do neziskovek, do startupů, do knihoven, na univerzity. Psala jsem o tom, co chci dělat. Ne o tom, co jsem dělala. Psala jsem, co mě žene dopředu. Co mi dává smysl. A že ano, nemám praxi. Ale mám odhodlání. A že nechci být jen hezký diplom v rámečku.
Odpovědi přicházely pomalu. Ale přišly. A jednou z nich bylo i pozvání na projekt, který vedla mladá žena, bývalá studentka stejného oboru jako já. Řekla mi, že začínala stejně. Že taky seděla naproti někomu, kdo jí nabídl místo „u telefonu“, a že to odmítla. A že jí to tehdy připadalo jako největší chyba. Ale že díky tomu nakonec našla cestu k tomu, co opravdu chtěla dělat. A že mě chápe. A chce mi dát šanci.
Dnes nepracuju jako recepční. Ne že bych tu nabídku nebrala vážně. Ale protože vím, že moje cesta měla jít jinudy. Ne snad lehčí. Ale rovnou. Autenticky. Ne podle tabulek. Ale podle mě. A taky vím, že to, co máme v hlavě, má pořád cenu. I když se to nepočítá v letech praxe. A že ne každý, kdo má razítko, má i vizi.
A tomu šéfovi, co mi s úsměvem nabídl recepci, už nic nevyčítám. Možná mi vlastně otevřel oči dřív, než jsem stačila spadnout z větší výšky. Ukázal mi, jak svět funguje. A donutil mě rozhodnout se, jestli se tomu podřídím, nebo si zkusím vyšlapat vlastní cestu. Já si vybrala tu druhou. A i když je pomalejší, je moje. A to je nakonec víc než „hezký start“.
