Článek
První dny vypadaly klidně a já jsem si říkala, že nás čeká obyčejné sousedské soužití. Jenže stačilo pár večerů a já pochopila, že jsem se spletla už na začátku. Z jejich hlasů a způsobu, jakým se bavili o lidech kolem sebe, jsem cítila neklid, který se postupně měnil ve strach. Došlo mi, že jestli si mají najít terč, budu to nejspíš já.
První týdny po jejich nastěhování jsem je vídala jen letmo. Nosili krabice, chodili do auta a zpět a vypadal to, že řeší hlavně své věci. Pár jsem později poznala jako Karolínu a Davida. Ona byla výrazná, sebevědomá, upravená žena, která vypadala, jako by mířila na večírek, i když nesla jen odpadky. On se držel spíš v pozadí a většinou měl na uších sluchátka. Žádné formální představení se nekonalo, ale říkala jsem si, že je to dnešní doba a nemá cenu čekat na zdvořilostní pozornost.
První náznaky potíží
Všechno se začalo lámat ve chvíli, kdy jsem zaslechla první útržky jejich rozhovorů. Na začátku to znělo nevinně. Bavili se o tom, že je v domě hodně starších lidí a že doufají, že tu nebude hluk. Jenže tón, jakým to říkali, byl jiný než běžná starost. Byl v něm posměch a povýšenost. Jednou jsem z kuchyně slyšela, jak Karolína někomu volá a říká, že soused nad nimi je starý mrzout a že se těší, až mu omlátí o hlavu, jak se u nich chodí po bytě. Tehdy mi to bylo nepříjemné, ale pořád jsem doufala, že si jen upevňuje sebevědomí a časem se uklidní.
Jednoho podvečera jsem seděla na zahradě a přes plot k nim doléhaly jejich hlasy. Smáli se a probírali jednotlivé sousedy podle toho, koho už viděli. Někteří byli podle nich prý mimo a jiní jen nudní. Nechápala jsem, proč si někdo dělá zábavu z lidí, které ani nezná. A pak jsem najednou zaslechla svoje jméno. Karolína říkala, že působím jako někdo, kdo pořád sleduje ostatní a hraje si na dokonalou hospodyni. Cítila jsem, jak mě zamrazilo. Vůbec mě neznala a už měla jasno. Dál se bavili o tom, že takoví sousedé bývají nejprotivnější a že se mnou určitě bude problém.
Strach z jejich pozornosti
Od té chvíle jsem vnímala každý zvuk jinak. Každé otevření dveří vedle mě vyvedlo z míry. Nešlo o to, že bych se chtěla zalíbit. Jen jsem nechtěla být další cílem jejich posměšků. Všimla jsem si, že Karolína často stojí u okna a dívá se ven. Když jsem vyšla na dvůr, občas na mě padl její pohled, který se nedal popsat jako přátelský. Jako by čekala na příležitost.
Když jsem šla jednou ráno k autu, zaslechla jsem, jak David říká, že si mají dát pozor, aby si na ně někdo nezačal stěžovat, protože v takových domech se to prý šíří rychle. Karolína odpověděla, že kdyby na ně měl někdo problém, postará se, aby to nebyla ona, kdo skončí jako ten špatný. Tohle mě dorazilo. Mluvila s jistotou člověka, který je zvyklý vyhrávat konflikty dřív, než vůbec vzniknou.
Snaha vyhnout se konfliktu
Rozhodla jsem se držet dál. Nechtěla jsem žádné hádky ani napjaté situace. Přesto jsem cítila, že tím to neskončí. Pár týdnů bylo ticho a já doufala, že jejich zájem brzo vyprchá. Ale pak přišel den, kdy Karolína zaklepala na moje dveře. Chtěla si stěžovat, že prý v noci slyší kroky z naší chodby. Nechápala jsem, co tím myslí, protože u nás je klid a všichni chodíme spát brzy. Přesto jsem jí trpělivě vysvětlila, že u nás se opravdu nikdo neprochází po nocích. Místo toho, aby ustoupila, se na mě podívala způsobem, který jsem si vyložila jako varování.
Od té doby mám pocit, že nejsem doma úplně v bezpečí. Ne kvůli fyzické hrozbě, ale kvůli atmosféře, kterou kolem sebe vytvářejí. Je to pocit, jako když se člověk neustále dívá přes rameno. Doufám, že se časem uklidní a domluvíme se jako normální lidé. Ale někde uvnitř cítím, že tohle nebude snadné. A možná jsem problémem pro ně už jen tím, že jsem si dovolila slyšet věci, které neměly zaznít.
Zdroje:
autorský text
