Článek
Teprve devětadvacetiletá Anička zemřela letos náhle, a i když to rodina veřejně nekomentovala, její maminka ten zásah prostě neustála. Už během Aniččina života padla mezi nimi prosba, která teď nabývá zvláštního významu. Dcera si přála, aby Dáda někdy přijala odbornou pomoc. Ne proto, že by si své vlastní matky nevážila, ale možná právě proto, že věděla, co všechno se v ní odehrává. To přání se teď tiše naplňuje. Bez kamer, bez médií, bez falešného dojmu, že je všechno v pořádku.
Podle informací od lidí, kteří jsou s rodinou v kontaktu, si Dáda na pobyt v nemocnici začíná zvykat. První dny byly prý náročné, objevila se i chuť odejít, ale teď už působí o poznání klidněji. Člověk si musí na prostředí jako je Bohnice zvyknout – a ještě víc na myšlenku, že tam opravdu patří. Ale právě to je možná první krok.
Felix Slováček o celé situaci dlouho mlčel. Snad ze soucitu, snad z únavy. Nedávno ale přiznal, že svou ženu pravidelně navštěvuje. Jak mu to jen pracovní a osobní život dovolí. Někdy prý i denně. Nezní přitom nijak pateticky, spíš opatrně. Jako by se bál příliš doufat. Říká, že má pocit, že se Dáda pomalu zlepšuje. Že prostředí nemocnice je klidné, personál vstřícný a že jí tam nechá tak dlouho, jak bude potřeba. O léčbě mluví s odstupem. Nevyzná se v ní, nerozumí jejím fázím, ale důvěřuje těm, kdo jí rozumějí víc než on. Ale jak dodal, bude to mnohem těžší, než se původně zdálo a Dáda má před sebou ještě velký kus cesty.
O tom všem mluvil při příležitosti charitativního bazaru. Akce, jejíž výtěžek půjde na výrobu paruk pro ženy, které kvůli rakovině přišly o vlasy. Právě podobné projekty měla Anička blízko u srdce. Věděla, jakou cenu má lidská důstojnost, a chtěla, aby ji měly i ty, které právě procházejí těžkým obdobím. Možná i tímhle způsobem ji její otec a blízcí připomínají – a dělají to, co by si přála. Bez velkých gest. Prostě jen tak, jak se to dělá, když někomu opravdu chybíte.
Zdroje:
