Článek
Její roubenka pod Kozákovem měla být právě takovým útočištěm – a dlouho i byla. Jenže čas ukázal, že ani les, samota a silné záclony nezaručí, že vás svět nechá být. K chalupaření měla Jiřina blízko odjakživa. Už jako dítě jezdila s rodiči za Prahu a později měla chalupu v Jizerských horách – tehdy ještě s Radkem Brzobohatým. Bylo to skromné, ale stačilo to. Kamna, pár starých skříní, hodně dřeva a klid. Jenže právě ta jizerská chalupa nakonec lehla popelem. Stačila nešťastná shoda okolností, chvíle nepozornosti – a dům shořel.
Zůstala jen vzpomínka a přání, že jednou si pořídí něco vlastního. Něco, co bude jen její. První impuls přišel nečekaně – během natáčení seriálu Chalupáři. Zaujala ji chata, kde bydlela její seriálová postava. Jenže majitelé ji neprodali. A tak hledala dál. Až jednou narazila na stavení v Českém ráji. Roubenka schovaná mezi stromy, stranou od lidí, s velkou zahradou a výhledem, co neomrzí.
Žádný luxus, ale atmosféra čerstvého vzduchu
Dům nebyl v ideálním stavu, ale měl všechno, co hledala. Hlavně duši. Nešla do žádných moderních přestaveb, nebourala, nevylepšovala. Chtěla, aby si chalupa uchovala svůj původní ráz. A tak zůstalo vše, jak má být – tmavé trámy, bílé pruhy, kytky v truhlících a lavička před domem. Uvnitř je dům samozřejmě upravený tak, aby se v něm dalo normálně fungovat, ale zvenku vypadá pořád jako z pohádky. Na chalupu pravidelně jezdí nejen sama, ale i s rodinou. Když dorazí dcera Simona nebo vnuci, vaří se guláš, seká tráva, povídá se na zápraží. Nikdo se nenudí, práce je tu pořád dost. Ale nikdo si nestěžuje. Všichni ví, proč tam jsou.
Jednoho dne ale přišla rána, se kterou nikdo nepočítal. Chalupa, která měla být místem klidu, se stala cílem zlodějů. V době, kdy tam nikdo nebyl, se do ní někdo vloupal. Nepomohlo ani to, že stavení není z hlavní cesty vidět. Nejenže zmizely věci, ale navíc byla poničená část interiéru. Po materiální stránce se to časem spravilo. Ale pocit bezpečí? Ten se nevrací tak snadno. Herečka to nesla těžce. Sama později řekla, že ji nejvíc zasáhlo vědomí, že někdo cizí vlezl do jejího prostoru. Do místa, kde má uložené nejen věci, ale i vzpomínky. A tak padlo rozhodnutí. Dnes má na chalupě člověka, který se o dům stará i v době, kdy tam není. Roubenka je pod dohledem, zahrada opečovaná a nepořádek se už do oken nedívá.
Není to o prestiži, ale klidu a pohodlí
Z chalupy se nikdy nestal výstavní projekt, který by herečka ukazovala novinářům. Kdo ví, kde je, ten ví – ale není to místo, které by mělo zářit na Instagramu. Pro Bohdalovou má hodnotu právě v tom, že zůstalo civilní. Není to hotel, není to luxusní rezidence. Je to místo, kde se čte, kde se vaří na sporáku, kde se seká tráva s ohnutými zády. A kde se, i přes všechno, stále dá dýchat.
Ti, co tu chalupu zahlédli, říkají, že vypadá jako z pohádky. A možná právě proto přitahuje tolik pozornosti. Jenže pohádky nejsou vždy bez temných kapitol. A tahle má jednu, na kterou by Bohdalová nejradši zapomněla. Přesto se do své roubenky vrací. Kvůli místu, vzpomínkám a prostému klidu, který tam – aspoň někdy – pořád ještě je.
