Článek
Když jsem začínala psát na svůj blog, byla jsem plná nadšení. Každý článek ve mně zanechal pocit, že dělám něco svého, co si s nikým nemusím porovnávat. Psala jsem po večerech a brala to jako terapii. Sdílela jsem to s kamarádkou, která měla od začátku velký zájem sledovat, co tvořím. Věřila jsem, že se jen těší z toho, že se mi daří. Byla jsem naivní a hodně dlouho jsem si nevšímala detailů, které se mi zpětně zdají úplně jasné.
První podezření přišlo, když mi začaly chodit zvláštní zprávy. Lidé se mě ptali na texty, které jsem nikdy nezveřejnila. Nechápala jsem to a myslela si, že jde o nedorozumění. Jenže pak jsem narazila na její profil, který jsem dříve nepovažovala za nic důležitého. A tam to bylo. Slovo od slova, odstavec po odstavci, přesná témata, stejný styl. Jen mé jméno nikde. Tvrdila, že si to napsala sama, a když jsem se jí na to zeptala, celé to obrátila proti mně.
Když se z přátelství stane vyčerpávající hra
Dlouho jsem se cítila provinile. Přemýšlela jsem, jestli jsem to opravdu byla já, kdo něco přeceňuje. Ona mi namlouvala, že si jen bereme inspiraci navzájem. Tvrdila, že to přece nevadí, když se známe tak dlouho. Jenže já jsem cítila, že něco není v pořádku. Začala jsem si víc všímat detailů. Viděla jsem, jak přebírá nejen moje texty, ale i nápady, způsob vyprávění a dokonce i osobní příběhy, které jsem jí říkala mezi čtyřma očima. Jako by sbírala všechno, co jsem kdy napsala nebo vyslovila, a přetvářela to na svou práci.
Postupně mi docházelo, že nejde o nevinné sdílení. Ona přebírala moji identitu, budovala si na ní svůj prostor a tvářila se, že to tak bylo vždy. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vykradl hlavu a srdce zároveň. Přestala jsem jí psát a snažila se od ní odtáhnout, ale ona mi psala dál a chovala se, jako by se nic nedělo.
Moment, kdy se vše obrátilo
Jednoho dne se chytila do vlastní pasti, která jí ukázala, že dál už to nejde. Nevěděla jsem, že něco takového dokáže člověku otevřít oči tak rychle. Seděla jsem doma, dívala se do otevřeného notebooku a uvědomovala jsem si, že už nejde jen o texty. Šlo o princip. O to, že mě dlouhodobě využívala a cítila se u toho jako vítěz. Začala jsem si shromažďovat všechno potřebné. Nechtěla jsem jí nic dokazovat osobně. Chtěla jsem spravedlnost.
Představa, že bych šla do sporu, mě děsila, ale v hloubi duše jsem věděla, že to musím udělat. U soudu jsem poprvé cítila, že mám v ruce něco, co mluví za mě. Fakta. Důkazy. Dlouhé měsíce trápení bylo najednou slyšet nahlas, bez výčitek a bez potřeby se obhajovat. Ona nedokázala vysvětlit, proč má ve svém profilu tolik stejných textů, proč se některé části shodují i s mými staršími verzemi a proč občas publikovala něco, co jsem měla uložené v konceptech.
Když padne rozsudek a přijde ticho
Výrok soudu byl jasný. Texty byly moje, práce byla moje, a její obhajoba se rozpadla během pár minut. Seděla tam a poprvé jsem viděla, jak se její jistota rozplývá. Mně se ulevilo, ale nebyla to radost. Spíš tiché přijetí toho, že jsem měla pravdu, i když jsem si dlouho nevěřila. Byla jsem unavená a prázdná. Ten příběh pro mě nebyl vítězstvím, ale uzavřením.
Dnes už s ní nemluvím. Někdy si říkám, jak absurdní je, že jeden blog dokáže rozbít přátelství. Jenže ono to nebylo přátelství. Byla to iluze, které jsem dlouho věřila. Až příliš dlouho. Teď pokračuji dál a píšu dál. Jen tentokrát vím, že moje práce má hodnotu, a hlídám si, kdo kolem ní chodí blíž, než by měl.
