Článek
Takové, co vás podrží, když se vám udělá špatně po pátém panáku, zavolají, když jste nemocná, a nikdy vám neřeknou, že vám ty nové džíny nesluší, i když to je pravda. Jenže pak přišla ta sobota s Hankou, která všechno změnila.
S Hankou se známe od střední. Prožily jsme spolu první lásky, maturitu, svatby i porody. Ona má dvě děti, já tři, ona žije za Prahou, já na druhém konci města, a tak se vídáme jen párkrát do roka. Většinou spolu zajdeme na kafe a hodiny si povídáme o tom, co je nového.
Ten den mi napsala zprávu: „Ahoj, co takhle zítra odpoledne kafe? Mám ti toho tolik říct!“ Potěšilo mě to. Poslední měsíce byly náročné – práce, děti, domácnost, věčný kolotoč, který mě nechával vysátou a bez energie. Představa, že si sednu s kamarádkou, se kterou můžu být sama sebou, zněla jako malý ostrůvek klidu v moři chaosu.
Sešly jsme se v naší oblíbené kavárně v centru města. Hanka vypadala skvěle – nový sestřih, štíhlá postava, značkové oblečení. Já v džínách, které jsem kupovala ještě před posledním těhotenstvím, a v tričku, na kterém byla někde určitě skvrna od dětské svačiny.
„Týjo, to je věků!“ objala mě nadšeně. „Vypadáš… unaveně. Všechno v pohodě?“
Vyměnily jsme si novinky a já jí vyprávěla o svém pracovním vytížení, o tom, jak malá začala chodit do školky a jak prostřední neustále bojuje s matematikou. Ona mi zase popisovala, jak začala běhat, chodí na jógu a konečně se jí podařilo shodit těch poporodních pět kilo. Upíjela jsem kávu a pozorovala tu sebevědomou ženu přede mnou. Trochu jsem jí záviděla ten klid, který vyzařovala.
A pak to přišlo. Zrovna když jsme dojedli cheesecake (ona si vzala jen maličký kousek, já normální porci), se na mě zadívala tím zvláštním pohledem. Tím, co říká: „Teď ti musím něco říct, ale nevím, jak to přijmeš.“
„Můžu ti něco říct? Jako tvoje kamarádka?“ zeptala se a položila mi ruku na předloktí. Přikývla jsem, i když už jsem tušila, že to nebude nic, co bych chtěla slyšet.
„Všimla jsem si, že jsi poslední dobou nějak… přibrala. Není to hodně, ale je to vidět. Jen si dělám starosti o tvoje zdraví, víš? Mám sestřenici, která taky pořád přibírala a pak zjistili, že má problémy se štítnou žlázou. Neměla by sis zajít k doktorovi?“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Ano, přibrala jsem. Pět, možná sedm kilo za poslední rok. Mezi prací, dětmi a domácností jsem neměla čas ani energii cvičit nebo složitě vařit. Někdy jsem byla ráda, že vůbec stihnu jíst. A teď tu sedí moje kamarádka, která má náhle potřebu mi to připomínat, jako bych to sama nevěděla každé ráno, když si oblékám ty samé džíny, které jsou čím dál těsnější.
„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Nemám moc času na sebe. Však to znáš.“
„No právě!“ zapálila se Hanka. „Proto jsem ti chtěla doporučit tu moji trenérku. Je skvělá, dá se s ní domluvit i na online lekcích. A taky bych ti mohla poslat pár receptů na ty saláty, co dělám. Jsou fakt dobré a nezaberou moc času.“
Usmívala jsem se a přikyvovala, ale uvnitř jsem se svíjela. Ne proto, že by se mnou mluvila o váze – sama vím, že bych měla zhubnout. Ale proto, jak samozřejmě předpokládala, že její způsob života je ten správný a já ten svůj musím změnit. Jako by její volba běhat každé ráno pět kilometrů byla nějak morálně nadřazená mému rozhodnutí strávit tu půlhodinu navíc se svými dětmi.
Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Není to přece poprvé, co někdo komentuje moji váhu. Ale od kamarádky, od někoho, kdo by měl chápat, jaké to je žonglovat všechny ty role – matka, manželka, zaměstnankyně – to bolelo víc.
Ten večer jsem seděla na okraji vany a dívala se na sebe v zrcadle. Viděla jsem unavené oči, pár šedin, které jsem nestihla zabarvit, a ano, i těch pár kilo navíc. Ale viděla jsem také ženu, která zvládá neskutečné množství věcí každý den. Která se snaží být dobrá máma, dobrá manželka, dobrá v práci. A možná, jen možná, není tak strašné, že u toho všeho nepočítá kalorie.
Hanku mám pořád ráda. Vím, že to myslela dobře. Ale až se příště zeptá, jestli si nechci dát to kafe, možná řeknu, že nemám čas. A místo toho půjdu s dětmi na zmrzlinu. I když ty kalorie navíc rozhodně nepotřebuju.
