Článek
Nechala jsem se zlákat představou teplého vzduchu, dlouhých večerů a pocitu, že na chvíli vypadnu ze zaběhnutého rytmu. Jenže už po prvním dni jsem pochopila, že to nebude tak bezstarostné, jak jsem doufala. To, co mělo být týdnem klidu, se změnilo v nečekaně náročnou zkoušku trpělivosti.
Když jsme dorazily na místo, byla jsem unavená z brzkého vstávání i z cesty, ale přesto jsem se těšila na první procházku po pláži. Kamarádka byla nadšená, mluvila o tom, co všechno stihneme a jak si to společně užijeme. Už během prvních minut jsem ale začala cítit zvláštní tlak, který se mi nelíbil. Neustále mi přikazovala, co mám fotit, kam se mám postavit a jak se mám tvářit. Místo aby si užívala chvíli se mnou, měla pocit, že je na place, kde natáčí vlastní promo video.
Večeře měla být prvním příjemným momentem celého dne. Jenže jakmile jsme si sedly, ukázalo se, že kamarádka neumí vypnout ani na minutu. Pořád řešila peníze, komentovala ceny, porovnávala porce na talířích u vedlejšího stolu a každou chvíli se zvedala, aby si jídlo vyfotila z jiného úhlu. Byla jsem z toho nervózní a cítila jsem se trapně nejen za ni, ale i za sebe. Chtěla jsem jen klidně jíst a mít pocit, že jsem na dovolené.
První trhliny na společné cestě
Druhý den ráno mě vzbudila ještě za svítání, protože se chtěla jít podívat na východ slunce. Nevadilo by mi to, kdyby šlo o hezký společný zážitek. Jenže místo toho jsem byla jen někdo, kdo má asistovat u fotek a nosit její věci. Když jsem se pokusila naznačit, že bych si ráda sedla a chvíli jen tak koukala na moře, tvářila se dotčeně, jako bych jí kazila den.
Začala jsem si uvědomovat, že jsme se možná změnily víc, než jsem si připouštěla. Zatímco já chtěla odpočinek a obyčejné chvíle, ona potřebovala pozornost, obdiv a neustálý program. Každou drobnost nafoukla, vše neustále komentovala a nebyla schopná přijmout, že bych třeba na půl hodiny chtěla jen ticho.
Každý malý detail se proměnil v problém
Když jsme se šly po obědě projít, začala kritizovat, jak chodím pomalu, že prý nestíháme plán na den. Když jsem navrhla, že bychom si mohly dát zmrzlinu, prohlásila, že ji nechce, protože bude na fotkách vypadat unaveně a nafoukle. V tu chvíli mi došlo, že ať udělám cokoliv, nevyhovím jí. Byla ve svém světě, kde všechno musí být podle ní.
Večer jsem si sedla na balkon a poprvé za celý den jsem se nadechla. V tichu mi došlo, že budu muset tuhle dovolenou zvládnout sama se sebou a s pevnou trpělivostí. A hlavně jsem pochopila, že s kamarádkou už nikdy nikam nepojedu. Možná jsme kdysi byly naladěné na stejnou vlnu, ale tentokrát jsem v ní jen viděla někoho, s kým se na dovolené necítím dobře. A dovolená má být místo, kde člověk najde klid, ne další povinnost.
