Článek
Pár dnů volna po výpovědi? Stačilo čtrnáct a člověk byl označen za příživníka. Hrozilo vězení. Práce nebyla právo, ale povinnost. Na každém pracovním místě se strávilo osm a půl hodiny, i když práce zrovna nebyla. Člověk si to odseděl, občas si i počítal dlaždice a večer odešel domů. Mzda byla téměř stejná pro všechny – jakási forma plošné dávky, která sotva pokryla základní potřeby. Výkonnost nikoho nezajímala. Hlavně že se chodilo včas a že člověk moc nemluvil.
Hlavní slovo měla tehdy strana. Ne ta zaměstnanecká, ale Komunistická. Ta rozhodovala, co se kde bude vyrábět, kdo bude ředitelem a kam poputují peníze. Podniky, které vydělávaly, musely často financovat jiné, kde nešlo o výsledek, ale o politickou důležitost. Nikdo se neptal, zda má o daný výrobek někdo zájem. Stačil plán. A když plán přikázal vyrobit tuny oceli, vyráběla se. I kdyby pak ty hromady železa roky rezly v areálu, zarostlé trávou. Představitelé podniku byli členové strany, většinou se rekrutovali z těch, kteří drželi pusu a krok. Bez stranické knížky nešlo dělat kariéru ani se posouvat. Nezáleželo na zkušenostech nebo vzdělání.
Kdo chtěl výš, musel být poslušný. Nad každým závodem visela neviditelná ruka mocenského aparátu, která zasahovala do provozu mnohem víc než jakákoliv kontrola z dnešní inspekce práce. Osobní příběhy o tom, jak snadno mohl člověk spadnout do nemilosti, se vyprávějí dodnes. Třeba inženýr, který odmítl přesunout se na druhý konec republiky jen proto, že mu to někdo nařídil. Nešlo o nabídku, ale o příkaz. Když řekl ne, nedostal druhou šanci. Z jednoho dne na druhý mu bylo zakázáno pracovat ve všech dolech v zemi. Skončil za přepážkou v bance, přestože měl za sebou roky praxe.
Proč? Protože odporoval. Dnes je nemyslitelné, že by někoho vyhodili kvůli politickému přesvědčení. Zaměstnavatele zajímá výkon, ne to, koho volíte. A jestli někdo v práci nefunguje, řeší se to podle zákona, ne podle ideologického klíče. Za socialismu se ale práce nepovažovala za prostředek obživy nebo seberealizace. Byla nástrojem kontroly. Když člověk ráno v šest nastoupil, prošel portálem a celý den pracoval, měl aspoň jistotu, že ho stát vidí. A že nemá čas myslet na hlouposti. Třeba na to, že by podnikal. Nebo že by někam odjel. Představa, že si vezmete rok volna a odcestujete, byla naprosto absurdní. Nejideálnější pracovní den?
Do půl třetí ve fabrice, potom do hospody. V ideálním případě se část výplaty utratila za pivo, zbytek za cigarety a zábava mohla začít. V takových podnicích byla tolerance k alkoholu vysoká. Popíjení v pracovní době nebylo výjimkou. Naopak. Vzpomínka jedné tehdejší zaměstnankyně hovoří za vše. Pracovala v železárnách jako technicko-hospodářská pracovnice. Když měl někdo svátek, pozvalo se „na kafe“. Kolega vytáhl ze zásuvky knihu s názvem Zákoník práce – uvnitř byla sada štamprlí. Jedno kafe, jeden panák. Někdy jeden, jindy pět. A pak zpět na pracoviště.
V osmdesátých letech už pití trochu ustupovalo. Ale přetrvávalo. Starší kolegové vyprávěli, jak zůstávali v práci přes noc, pod záminkou havárie. Ve skutečnosti se jen nechtěli vracet domů. Tři dny se pilo, tři dny se mlčelo. Tolerovalo se skoro všechno. Když se jeden kolega objevil v práci opilý na mol, stačilo ho odpíchnout a poslat domů. Žádná kárná komise, žádná výpověď. Prostě to byl běžný den. Místo dnešních teambuildingů se pořádaly tzv. brigády socialistické práce. Přinesly se chlebíčky, nějaká ta šunka z kantýny, několik lahví alkoholu a večírek mohl začít. Jenže jak hladina alkoholu stoupala, stoupala i otevřenost. Nejprve se řešila práce, pak už jen to, kdo koho udal a kdo komu podrazil židli.
Druhý den přicházely obavy. Co z toho zůstalo ve vzduchu? A kdo to použije? Výročí 8. března se slavilo bouřlivě. Nezřídka končilo nevěrou, někdy hromadným striptýzem přímo na výrobní lince. Rozvody, hádky a násilí za zavřenými dveřmi byly tichým důsledkem. A oslavenkyně dostaly tulipán. Zvadlý. Těžká práce nebyla výjimkou, ale standardem. V jednom provozu pracovaly výhradně mladé ženy. Všechny měly děti. Každá z nich denně zvedla tunu dvanáctikilových cívek, navíc musely tlačit šedesátikilové bubny drátu ke stroji. Výpary z ještěrky v uzavřené hale vytvářely smogový opar, do kterého se dýchalo i přes šátky. Nejstarší z nich bylo sedmadvacet. A co horníci? Ti byli elitou dělnické třídy. Hrdinové socialistické práce. O víkendech ládovali uhlí, lámali rekordy, dostávali diplomy.
Dnes už víme, že bez dopingu to často nešlo. A že padesátky se ve zdraví dožil málokdo. Jedni si prý lehli do sloje a spali. Druzí makali až do úplného vyčerpání. Pravda byla někde mezi. Je pozoruhodné, když dnes někdo z tehdejších zaměstnanců řekne, že se dnes musí moc pracovat. Jako by zapomněl, jak to fungovalo tehdy. Dřelo se na směny, často bez smyslu, bez motivace, jen proto, že se to muselo. A výsledek? V době sametové revoluce byla Československá ekonomika srovnávána s africkými státy. Když jeden z prvních českých manažerů po revoluci přiletěl na jednání do Texasu, vytáhl tamní obchodník tabulku HDP. Československo našel mezi Kubou a Nigérií. To není nostalgie. To je připomínka toho, co znamená, když stát řídí i to, co nemá. Třeba to, kdo bude pracovat, za kolik a proč.
Zdroje: autorský text, denik.cz, irozhlas.cz
