Článek
Předem jsem se připravovala na běžné otázky, představovala jsem si, jak budu mluvit o své praxi, o tom, co jsem se naučila i mimo kancelář. Celou dobu jsem cítila, že pohovor probíhá dobře a že mám opravdu reálnou šanci. Teprve až když jsme zůstali sami v místnosti, ukázala se úplně jiná tvář celé situace. Zůstala jsem stát proti člověku, který měl v rukou mé další směřování, a ten člověk mi sdělil něco, co mě srazilo na kolena.
Když mi podal ruku na rozloučenou, čekala jsem běžnou zdvořilostní větu, něco jako ozveme se vám. Místo toho přišla poznámka, kterou jsem si nejdřív ani nebyla schopná plně přebrat. Stála jsem tam a snažila se pochopit, jak může někdo tak snadno shodit celé moje úsilí jedinou větou. Připadala jsem si jako někdo, kdo dorazil na úplně špatné místo, i když jsem splňovala všechno, co bylo v inzerátu.
Teprve když jsem vyšla ven na chodbu, začaly se mi třást ruce. Nešlo o to, že by mě odmítli. S tím člověk u pohovorů vždycky musí počítat. Nečekala jsem ale, že důvodem nebude nedostatek zkušeností nebo jiné požadavky, ale prostě jen to, že jsem žena. Ani jsem nevěděla, jak se tvářit. Byla ve mně směs studu, hněvu a potřeby říct tomu člověku, že tohle není v pořádku.
První úder do sebevědomí
Domů jsem jela mlčky. V hlavě jsem slyšela ta slova a pořád přemýšlela, jestli jsem si je mohla špatně vyložit. Jenže nešlo o žádné dvojsmysly ani nepochopenou větu. Bylo to sdělení, které mělo být podané mezi čtyřma očima, aby nad tím nebylo možné zvednout obočí. Celý večer jsem seděla u stolu a přemítala, jestli jsem to já, kdo je přecitlivělý, nebo jestli právě všichni ostatní předstírají, že se něco takového už dávno neděje.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Přemýšlela jsem, kolik podobných vět slyšely jiné ženy a kolikrát je to přimělo přestat bojovat. Je zvláštní, jak málo někdy stačí k tomu, aby člověk ztratil kus své odvahy. Přitom jsem tam přišla připravená, sebejistá, s pocitem, že mám co nabídnout.
Někdy nejde o schopnosti, ale o předsudky
Další den jsem si znovu prošla své poznámky. Podle toho, co jsem říkala, podle způsobu, jakým pohovor probíhal, nebyl důvod, proč bych pozici neměla zvládnout. Jediné, co proti mně stálo, byl fakt, že nemám stejné pohlaví jako kolegové, které tam podle všeho preferovali. Ten typ nespravedlnosti, o kterém se často mluví, ale když se dotkne přímo vás, má úplně jinou sílu.
Přemýšlela jsem, jestli má cenu si na něco takového stěžovat. Jenže jak dokázat situaci, která se odehrála za zavřenými dveřmi. A především jsem cítila, že bych se tím dostala jen do nekonečné spirály dokazování, že mám pravdu. Místo toho jsem si řekla, že to zkusím jinde. Ale tentokrát s jiným přístupem.
Nová motivace a nový začátek
Nechala jsem si odstup pár dní, abych si v hlavě srovnala, co od další práce vůbec chci. A místo toho, abych nechala jednu větu zničit to, co jsem budovala roky, jsem ji začala brát jako motivaci. Řekla jsem si, že najdu místo, kde budou chtít mě a ne moji podobu v mužské verzi.
Když jsem poslala další životopis, bylo to poprvé, kdy jsem necítila obavy z toho, jak dopadnu. Najednou jsem vnímala, že pokud mě někdo odmítne kvůli tomu, kdo jsem, není to práce pro mě. A když jsem byla pozvaná na další pohovor, cítila jsem úplně jinou energii. Už jsem tam nešla s obavou, ale s vědomím své vlastní hodnoty.
Nedávno jsem nastoupila do týmu, kde mě přijali bez váhání. Nikdo se neptal, jestli jsem schopnější jako žena nebo jako hypotetický muž. Stačilo, že jsem to já. A když jsem seděla na své nové židli, uvědomila jsem si, že někdy musíme projít místem, kde nás nechtějí, abychom si uvědomili, kam skutečně patříme.
