Článek
Minulý týden jsem měla narozeniny a rozhodla jsem se udělat si radost. Popravdě, poslední rok byl náročný. Rozvod, stěhování, nová práce. Cítila jsem, že si zasloužím něco hezkého – parfém, který jsem si už dlouho přála. Drahý, luxusní, s vůní, co ve mně vzbuzovala pocit elegance. Šetřila jsem si na něj tři měsíce.
Ten den jsem si oblékla svoje nejlepší šaty, nalíčila se a vyrazila do nákupního centra. Chtěla jsem, aby celý zážitek byl slavnostní. Konečně jsem si koupím něco, co není jen praktické nebo nutné. Něco čistě pro radost.
V parfumerii bylo poloprázdno. Jen dvě mladé ženy u pultu s dekorativní kosmetikou a prodavačka kolem třicítky, vysoká blondýna v dokonalém kostýmku. Když jsem vstoupila, sotva zvedla hlavu od telefonu. Přešla jsem k vitríně s parfémy a hledala ten svůj vysněný.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se prodavačka, která se konečně odlepila od pultu a přistoupila ke mně. Z její tváře jsem vyčetla zdvořilý nezájem.
„Ano, ráda bych si koupila parfém Chanel No. 5,“ řekla jsem s úsměvem a trochou nervozity v hlase.
Prodavačka mě přeměřila pohledem. Od hlavy k patě, pomalu a důkladně. Všimla jsem si, jak na chvilku sklouzla k mé kabelce – ne značkové, ale čisté a slušivé. K mým nehtům – upravené, ale bez drahé manikúry. K mým botám – pohodlné, ale už trochu opotřebované.
„Víte, máme i jiné parfémy,“ řekla po chvíli ticha. „Třeba tady tento je velmi podobný, ale cenově dostupnější. Hodně zákaznic říká, že je skoro nerozpoznatelný od originálu.“
Stála jsem tam jako opařená. Nedokázala jsem hned zareagovat. V hlavě mi vířilo: Copak vypadám, že si nemohu dovolit originál? Že hledám levnější napodobeninu? Soudí mě podle vzhledu, nebo mám v obličeji napsáno „chudá"?
„Děkuji za tip, ale chtěla bych přesně ten parfém, který jsem zmínila,“ odpověděla jsem nakonec, s větší razancí v hlase, než jsem zamýšlela.
Prodavačka lehce povytáhla obočí. „Jistě, jak si přejete. Je to 3 200 korun.“
Když jsem vytáhla peněženku a podala jí svou platební kartu, zahlédla jsem v jejích očích překvapení. Jako by nečekala, že transakce proběhne. Jako by předpokládala, že couvnu, až uslyším cenu.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co se stalo. Necítila jsem se naštvaná, spíš zmatená. Nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o někom, kdo vypadá „chudě“ nebo „lacině“. Ale očividně jsem v očích někoho jiného přesně tak působila.
Doma jsem si stoupla před zrcadlo a pozorně se na sebe zadívala. Moje šaty byly z minulé sezóny, ale stále hezké. Moje boty pohodlné, ale ne zrovna módní. Na zápěstí obyčejné hodinky místo šperků.
Vyprskla jsem smíchy. Co jsem čekala? Že mě prodavačka bude soudit podle duše, a ne podle zevnějšku? V tom obchodě jsem byla jen další zákaznice – bez kontextu, bez příběhu. Nevěděla o mně nic. Nevěděla, že jsem tři měsíce odkládala peníze stranou. Nevěděla, čím vším jsem si prošla.
Vzala jsem krabičku s parfémem a otevřela ji. Voněl přesně tak, jak jsem si pamatovala – elegantně, vytříbeně. Nastříkala jsem si trochu na zápěstí a zavřela oči. V tu chvíli mi bylo jedno, co si kdo myslí. Koupila jsem si ho pro sebe, ne pro cizí uznání.
Když teď procházím kolem té parfumerie, občas vidím stejnou prodavačku. Vypadá stále stejně – dokonalá, chladná, hodnotící. A já? Já používám svůj parfém každý den do práce, na nákupy, dokonce i když jdu vyvenčit psa. Ne proto, abych někomu něco dokazovala, ale proto, že mi připomíná, že některé věci si zasloužíme bez ohledu na to, jak vypadáme nebo kolik vyděláváme.
Třeba si ta prodavačka myslí, že jsem utratila polovinu výplaty za luxusní parfém. A možná má pravdu. Ale je to moje polovička výplaty a můj život. A já se konečně naučila neohlížet se na to, co si lidé myslí, když mě vidí jen z té vnější strany.
