Článek
Nosila mi domácí koláče, nabízela pomoc, občas mi donesla kávu a snažila se mě rozesmát, když jsem měla náročný den. Brala jsem to jako milý projev podpory a možná i náznak blížícího se přátelství. Až do chvíle, kdy jsem na jejím telefonu zahlédla něco, co mi úplně změnilo pohled na to, proč to celé dělala.
První dny jsem její péči brala jako příjemné zpestření běžné pracovní rutiny. Koláče, které nosila, byly opravdu výborné. Jednou to byla tvarohová buchta, jindy kynuté šátečky nebo drobenkový koláč se švestkami. Vždy je přinesla brzy ráno a položila na můj stůl se slovy, že se jí doma nechtělo péct jen pro jednoho. Usmívala se a působila nenápadně, skoro plachým dojmem.
Brzy jsem si začala všímat, že tuto péči věnuje jen mně. Ostatní jen minula, s nikým nevedla dlouhé rozhovory a k nikomu se nechovala tak přátelsky. Přičítala jsem to tomu, že jsme věkově nejblíž a že jsem jediná, s kým si rozumí. Tehdy mě ani nenapadlo, že za tím může být něco jiného.
Jednoho dne Jana odešla na poradu a nechala mobil položený vedle mého počítače. Neplánovala jsem se na něj dívat, jen se mi na displeji rozsvítila příchozí zpráva. Byla od čísla, které jsem neznala. Viděla jsem jen krátký náhled a stačila jedna věta, aby se mi stáhl žaludek. Pochopila jsem, že koláče, milá slova ani nabídky pomoci nemají nic společného s přátelstvím.
Když se vrátila, tvářila jsem se, že se nic nestalo, ale v hlavě se mi vše rozpadalo jako domeček z karet. Připomněla mi, že je v kuchyňce nový pekáč buchet, a já jen přikývla. V tu chvíli jsem byla tak otupělá, že jsem nevěděla, co říct. Teprve doma jsem si sedla a vše si srovnala v hlavě. Z té jediné věty jsem pochopila, že její zájem není o mě, ale o někoho blízkého v mém okolí. Nešlo o přátelství, ale o to, aby se ke mně dostala blíž. Aby působila neškodně, příjemně a aby získala mou pozornost i důvěru. Začala jsem si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela. Otázky, které se netýkaly práce, ale mého soukromí. Nenápadné zájmy o lidi, se kterými se stýkám. A jemné sondování, které jsem tehdy považovala za zvědavost.
V následujících dnech jsem se chovala dál zdvořile, ale držela jsem si odstup. Po jejím mobilu jsem už nikdy nepohlédla, jen jsem věděla, že za milým chováním stál důvod, který se mnou neměl nic společného. Koláče zůstaly koláči, ale všechno ostatní dostalo úplně jiný rozměr. Jana své snahy po čase utlumila. Možná ucítila, že se mi vzdaluje, nebo že už nejsem tak důvěřivá jako na začátku. Přestala nosit sladké a začala se věnovat jiným lidem v kanceláři. Občas mě pozdraví a popřeje hezký den, ale nic víc. Já od té doby věřím jediné věci. Někdy nejsou dobré skutky jen dobrými skutky. Někdy mají své vlastní motivace a člověk je odhalí až ve chvíli, kdy náhodou zahlédne jedinou věc, která mu otevře oči.
