Článek
Luděk Sobota rozesmával generace. Patřil mezi ty, kteří se nemuseli snažit být vtipní – oni prostě byli. Dnes je mu dvaaosmdesát a i když si občas posteskl, že už „tu dlouho nebude“, jeho skutečný život vypadá jinak. Klidný, domácký, s manželkou po boku. A pořád s nějakým plánem, který se v hlavě zrodí dřív, než by si člověk pomyslel.
Nehraje si na legendu, která by měla jen vzpomínat. Cestovatelský duch mu zůstal, i když už nohy tolik neposlouchají. Se ženou Adrienou si chtěli zopakovat výlet do Senegalu. Bylo jim tam dobře, vzduch byl jiný, lidé jiní, čas se tam zastavil. Nakonec ale z plánů sešlo – podle všeho kvůli zrušenému letu. Luděk z toho nedělá tragédii. Mávne rukou a začne mluvit o Indii. „Ještě plánuju cestu,“ pronese s takovou samozřejmostí, že byste zapomněli, kolik mu vlastně je.
Jeho věty jsou zvláštní směsí humoru a smíření. Když se ho někdo na ulici zeptá, jak se má, někdy odpoví způsobem, že by kolemjdoucí na chvíli znejistěl. Ale to je Luděk. Nadsázka, ironie, vtip i v odpovědi na otázku o zdraví. Nic nehraje. Jen si drží odstup a pohled, který je pořád trochu z nadhledu.
Přiznává, že se mu nikam moc nechce. Doma je mu nejlíp. Ne že by už nechtěl mezi lidi, spíš má pocit, že všechno podstatné už zažil. Divadla, besedy, vystupování… zájem pořád je, ale jemu už nic neschází. Někdy ho přece jen přiměje jít ven. Adriena ho popožene – jednou, dvakrát denně na procházku, podle toho, jak se zrovna cítí. A i to někdy stačí k tomu, aby se vrátil domů s pocitem, že den měl smysl.
Žijí spolu přes čtyřicet let. Jejich vztah nepůsobí jako kulisa. Spíš jako klidné přístaviště, které prošlo bouřemi a dnes už se nenechá rozhodit. Adriena vaří, Luděk jí s chutí – a prý větší než dřív. Doma jim to funguje. Nejsou to velká gesta ani rozhovory o štěstí. Spíš ticho, které není prázdné.
Přitom to vůbec nevypadalo, že bude hercem. Zatímco jeho vrstevník Karel Šíp šel rovnou na filmovou školu, Luděk mířil na dopravní průmyslovku. Teprve po maturitě se rozhodl, že to zkusí na DAMU. Tam se rozvinul jeho talent – a taky se tam poprvé potkal s trémou. Ta ho mimochodem nikdy úplně neopustila. Což působí trochu paradoxně u někoho, kdo celý život bavil lidi. Ale právě v tom je možná to kouzlo. Hrál, i když to někdy bolelo. Dnes už nehraje. Ale pořád je tu. Tichý, klidný, s myšlenkou na Indii a nohama doma. Možná to není slavné. Ale je to skutečné.
Zdroje:
