Článek
Když jsem uviděla manžela stát ve dveřích s kyticí růží, první myšlenka byla: „Proboha, co provedl?“ Není to cynismus. Je to patnáct let zkušeností. Patnáct let, během kterých jsem se naučila, že romantická gesta v našem manželství přicházejí buď na výročí, nebo jako omluva.
Přiznávám, že to zní hrozně. Jako bychom snad neměli hezký vztah. Ale máme. Miluju Petra, opravdu. Je spolehlivý, pracovitý, skvělý táta našich dětí. Jen prostě není typ člověka, který by přinesl květiny jen tak. Romantika mu nikdy nešla. Na naší první schůzce mi místo komplimentu řekl, že mám praktickou kabelku. Tehdy jsem to považovala za roztomilé. Dnes už vím, že to nebyla plachost, ale jeho podstata.
Květiny v úterý v pět odpoledne tedy znamenaly jediné – průšvih.
„Ahoj, zlato,“ řekl s nepřirozeným úsměvem a strčil mi kytici pod nos, jako by mě chtěl omámit vůní, než uslyším, co se stalo. „Koupil jsem ti růže.“
Položila jsem vařečku, kterou jsem zrovna míchala večeři, a zkřížila ruce na prsou. „To vidím. Co se stalo?“
„Nemůžu koupit své ženě květiny?“ pokračoval v tomto trapném divadle. Na čele se mu leskly kapky potu. Nebylo to z horka, venku bylo sotva deset stupňů.
„Petře, známe se patnáct let. Přiznej barvu.“
Povzdechl si a položil kytici na kuchyňskou linku. „Slíbil jsem Martinovi, že mu půjčím auto na víkend.“
Martin je jeho bratr. Nezodpovědný, věčně bez peněz a s talentem ničit věci, které mu nepatří. Naše auto je jediná opravdu hodnotná věc, kterou vlastníme, a zrovna minulý měsíc jsme splatili poslední splátku leasingu.
„To si děláš legraci? Vždyť to je to samé auto, co posledně vrátil s promáčknutými dveřmi!“
„Slíbil, že bude opatrný. Jede jen na chalupu ke Karlovi.“
„A proto jsi mi to neřekl dopředu? Proto přicházíš s kyticí jako zloděj v noci?“
Petr se díval na své boty, jako by v jejich ošoupaných špičkách hledal odpověď. „Věděl jsem, že budeš proti. A on potřebuje auto, nemá čím jet. Slíbil, že tentokrát…“
„To už jsem slyšela. A ne, není to v pořádku, že jsi to slíbil bez domluvy se mnou. To auto je i moje.“
Otočila jsem se zpátky k plotně a prudce zamíchala omáčku. Šplouchla trochu na sporák a zasyčela. Přesně jako moje nálada.
Co mě ale doopravdy štvalo, nebyl ani tak Martin a to auto. Byla to ta kytice. Ten pokus o manipulaci. Myslel si, že mě obměkčí růžemi? Že zapomenu na zdravý rozum jen proto, že mi přinesl květiny?
Hodinu jsme večeřeli v napjatém tichu. Děti vycítily, že je něco špatně, a tak se mimořádně slušně chovaly, jako malí diplomaté v konfliktní zóně. Když odešly do svých pokojů, Petr konečně promluvil.
„Omlouvám se. Zavolám mu, že to nejde.“ Povzdechla jsem si. „Nejde o to auto. Jde o to, že jsi udělal rozhodnutí beze mě a pak jsi to zkoušel zamluvit květinami.“ Zamyslel se a pak pomalu přikývl. „Máš pravdu. To nebylo fér.“ Tu noc jsem přemýšlela o těch růžích, které teď stály ve váze na kuchyňském stole. Byly krásné, temně rudé, dokonale rozvité. Jenže v sobě nesly hořkou příchuť. Připomínaly mi, že někdy i nejkrásnější gesta mohou být prázdná, když za nimi není upřímnost.
Ráno, když jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani, našla jsem na stole vzkaz. Petrovo úhledné písmo na složeném papíře. „Omlouvám se, že jsem tě podcenil. Volal jsem Martinovi, ať si půjčí auto jinde. A ty růže… ty nejsou jako omluva. Ty jsou, protože tě miluju a občas na to zapomínám to dávat najevo. P.“
Pod lístkem ležela ještě jedna růže. Malá, bílá, koupená zvlášť. Ne z té výmluvné kytice.
Někdy je těžké rozlišit, kdy jsou květiny darem a kdy výkupným. Ale tentokrát jsem věděla, že ta jedna bílá růže byla upřímná. Možná, že i manželství občas potřebuje druhou šanci. Stejně jako naše auto s promáčknutými dveřmi, které se nakonec podařilo opravit. A stejně jako jsme dali šanci mému manželovi, který se snaží být lepší, i když občas šlápne vedle. Květiny nejsou vždycky jen o lásce. Někdy jsou i o odpuštění.
