Článek
Jenže tentokrát to bylo jiné. Začal si večer sedat dál ode mě, občas se zvedal od televize a chodil si něco vyřizovat do kuchyně. Dělalo mi to v hlavě pořád větší uzel. Až později mi došlo, že jde o něco, co jsem vůbec nečekala. Nešlo o žádnou ženu. Začal tajně cvičit.
Když si je poprvé navlékl na zápěstí, jen si je prohlížel a tvářil se, jako by právě dostal nový život. Pozorovala jsem ho, jak se všemu snaží přijít na kloub. Přišlo mi to celkem roztomilé. Měl radost skoro jako dítě, které dostane dárek na Vánoce. Chvíli jsem si myslela, že ho to přejde stejně rychle, jako když si kdysi pořídil chytrou lampu, která mu pak půl roku blikala v rohu, protože ji neuměl nastavit.
Jenže druhý den ráno vstal dřív než já. Ležela jsem ještě v posteli a slyšela, jak chodí po bytě. Zdálo se mi zvláštní, že si nezapíná počítač, ale místo toho otvírá okno v obýváku. Když jsem přišla za ním, seděl na gauči a snažil se nenápadně vypnout displej na hodinkách, jako by mi nechtěl ukázat, co tam právě dělá. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Jenže od toho dne to dělával čím dál častěji.
Začala jsem si všímat změn, které jsem předtím přehlížela
Všimla jsem si, že se po práci převléká rychleji než dřív. Dřív přišel domů, sedl si k televizi a půl hodiny se jen díval do blba, protože měl plnou hlavu všech povinností. Teď se sotva přezul a už byl někde v pohybu. Po bytě se pohyboval zvláštně energicky. Někdy jsem slyšela, jak v dětském pokoji něco šustí, jako by tam ukládal věci, i když dítě už dávno nebylo doma.
Nejhůř bylo večer, když vstal od televize a snažil se nenápadně odejít do ložnice. Tvrdil, že si jde jen pro nabíječku, ale pokaždé tam zůstal o deset minut déle. Jednou jsem šla za ním, protože jsem si myslela, že se mu udělalo špatně. Našla jsem ho opřeného o postel, jak si utírá čelo. Tvrdil, že mu je vedro, ale v pokoji byla zima.
Začal mít u postele položenou lahev s vodou, kterou tam nikdy předtím neměl. Častěji mluvil o tom, že by měl žít zdravěji, ale vždycky na to zapomněl hned následující den. Teď se k tomu nevyjadřoval vůbec. Jen jsem v prádle občas našla triko, které bylo propocené mnohem víc než jindy, ale nenapadlo mě podezřívat ho z něčeho takového.
A pak přišel moment, kdy už to nebylo možné přehlížet. Jednou večer jsem si sedla vedle něj na gauč a světlo z televize dopadlo přímo na jeho hodinky. Nevěděl, že displej svítí. Byla tam jasně vidět aktivita dlouhá skoro dvacet minut. A hlavně to, že ji dokončil před pár minutami. Srdce jsem měla až v krku.
V tu chvíli mi došlo, že to celé dělá potají
Zeptala jsem se ho na to. Chvíli se na mě díval, jako by přemýšlel, jestli má říct pravdu. Nakonec se ke mně posadil blíž a řekl, že se styděl to se mnou probírat. Prý se sebou není spokojený. Prý má pocit, že přibral. Když se viděl na nedávné fotce, připadal si unavený a starý. Dlouho prý přemýšlel, jak to změnit, ale nechtěl to řešit přede mnou, protože měl strach, že ho nebudu brát vážně.
Řekl, že cvičí, když mám pocit, že si jen telefonuje nebo něco hledá na internetu. Dělá dřepy, kliky, protahuje se. Hodinky mu hlídají tep a ukazují, jak moc se snaží. A on touží po tom, aby se zase cítil dobře.
Najednou mi to celé připadalo jinak. Ten jeho utajený pohyb, rychlé převlékání, schovávání ruky s hodinkami. Nebyla v tom žádná zrada. Jen chtěl být lepší verzí sebe.
A mně došlo, že jsem si jeho změny všímala, ale místo abych mu fandila, měla jsem strach z věcí, které se ve skutečnosti nikdy neděly. Teď chodíme cvičit spolu. A je zvláštní, že celé to začalo jen jedněmi obyčejnými hodinkami.
