Článek
V okamžiku, kdy jsem jí řekla pravdu, se jí výraz změnil tak rychle, že jsem skoro litovala, že jsem se do pečení vůbec pouštěla. Odmítla koláč ochutnat a já zůstala stát v kuchyni s pocitem, že cokoliv udělám, je zkrátka špatně.
Když jsem se ten den pustila do pečení, měla jsem dobrý pocit. Můj muž odjel na služební cestu a já chtěla tchyni trochu překvapit, protože jsem věděla, že miluje sladké. Cítila jsem, že mezi námi panuje napětí, ale nevěděla jsem proč. Snažila jsem se chovat mile, nabízela jsem pomoc, ptala se, jak se má, ale pokaždé jsem narazila na ledové odpovědi. Upečený koláč mi přišel jako malý krok k tomu, aby se konečně trochu usmála nebo aby mezi námi vznikla alespoň kapka normálního rozhovoru.
Když zazvonil kurýr s balíčkem, nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Poslala mi ho má maminka, která mě zná natolik dobře, že ví, že jakmile jdu do kuchyně, obvykle mi něco chybí. Otevřela jsem balík a usmála se. Jahody, cukr, máslo a jeden malý sáček s kořením, které kdysi používala babička a které se u nás doma vždy dávalo do koláčů. Maminka mi ho poslala jen proto, že mi chtěla udělat radost.
Tchyně začala tušit, že se něco děje
Tchyně vešla do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy jsem balík rozbalovala. Koukala mi přes rameno, a i když nic neřekla, bylo vidět, že ji to nějakým způsobem dráždí. Ptala se, proč si objednávám potraviny, když všechno máme doma. Vysvětlila jsem jí, že to není objednávka, ale dárek od maminky. V tom okamžiku ztuhla jako socha. Nepromluvila ani slovo, jen odešla zpátky do obýváku a nechala za sebou nepříjemné ticho.
Dokončila jsem pečení a koláč krásně voněl celým bytem. Říkala jsem si, že by ho přece jen mohla ocenit. Alespoň kvůli snaze. Položila jsem plech na stůl, tchyně si sedla naproti a já jí nabídla první kousek. Jenže místo aby natáhla ruku, začala se vyptávat, odkud přesně mám suroviny, jestli je moje maminka opravdu poslala a proč to udělala. Cítila jsem, že z toho dělá něco mnohem většího, než to ve skutečnosti bylo.
Odmítla koláč jen proto, že pochází z mé strany rodiny
Když jsem jí klidně zopakovala, že mi maminka chtěla jen pomoct, zatvářila se dotčeně a řekla, že koláč raději ochutnávat nebude. Zdůvodnila to tím, že neví, jak se doma u nás skladují potraviny, a že se nechce vystavit žádnému riziku. Bylo mi jasné, že to není pravý důvod. Jen nedokázala snést jedinou věc, která přišla od mojí rodiny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není o koláči. Není to ani o surovinách. Je to o tom, že mě pořád nebere jako součást rodiny svého syna.
Seděla jsem tam s talířem v ruce a měla jsem pocit, že i kdybych se na hlavu stavěla, stejně to nebude stačit. Nikdy jsem jí neublížila, nikdy jsem jí nic neudělala. Přesto jsem v jejích očích byla člověk, který stojí na špatné straně. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, protože jsem cítila, jak se mě situace dotýká víc, než bych chtěla. Nešlo jen o odmítnutou porci koláče. Šlo o to, že odmítla cokoliv, co přichází ode mě.
Když odešla do svého pokoje, zůstala jsem chvíli stát v tichu a přemýšlela nad tím, jestli má vůbec cenu snažit se dál. Koláč jsem nakonec zabalila a dala ho na druhý den kamarádce do práce. Pochválila ho tolik, že mi bylo skoro líto, že právě tahle věta nepadla od člověka, pro kterého jsem ho pekla.
