Článek
Realita jim však připravila překvapení v podobě starší paní, která bydlela v domku naproti. Místo vřelého přivítání se dočkali něčeho úplně jiného. Jejich sousedka si totiž oblíbila neobvyklou zábavu – každý den je pozorovala dalekohledem ze svého okna.
Sen o venkovském životě
Martin pracoval jako IT specialista, Lucie učila na základní škole. Městský byt jim začal být těsný, zvlášť když zjistili, že čekají první dítě. „Nechci, aby naše dítě vyrůstalo mezi paneláky,“ řekla jednoho večera Lucie. „Pamatuješ, jak jsme vždycky snili o domku někde v přírodě?“ A tak začali hledat. Trvalo jim půl roku, než našli to pravé – menší domek na okraji vesnice, třicet minut jízdy od města.
Cena byla přijatelná, stav domu ucházející a výhled z oken do polí jim bral dech. „Když jsme poprvé přijeli na prohlídku, cítila jsem, že je to ono,“ vzpomíná Lucie. „Jako by na nás ten dům čekal. Zahrada byla zanedbaná, ale viděla jsem, jak tam jednou naše dítě bude běhat, jak budeme grilovat s přáteli…“
Stěhování a první překvapení
Nastěhovali se na jaře. První dny byly vyplněné vybalováním, zařizováním a seznamováním se s okolím. Sousedé je přivítali různě – někteří přinesli domácí koláč nebo lahev vína, jiní jen zdvořile pozdravili přes plot. „Lidi na vsi jsou trochu uzavřenější, než jsem čekala,“ přiznala Lucie po týdnu. „Ale chápu to, nejsme odtud, musíme si důvěru teprve získat.“
O paní Veselé, která bydlela v domě naproti, jim ostatní sousedé nic moc neřekli. Prý je to vdova, která žije sama a moc s ostatními nemluví. Martin s Lucií jí šli představit, ale otevřela jim jen na škvírku, pozdravila a rychle zavřela. Podivné chování staré paní by možná přehlédli, kdyby si Martin jednoho dne nevšiml něčeho zvláštního. „Hele, dívej se nenápadně,“ řekl Lucii, když spolu seděli na terase. „Ta paní nás pozoruje dalekohledem z okna.“
Každodenní sledování
Nejdřív si mysleli, že je to jen náhoda. Možná se dívala na ptáky nebo na krajinu. Jenže postupem času začali všímat, že paní Veselá je sleduje pravidelně. Ráno, když odcházeli do práce. Odpoledne, když pracovali na zahradě. Večer, když grilovali s přáteli. „Přijde mi to už trochu děsivé,“ přiznala Lucie jednoho večera. „Dnes jsem věšela prádlo a cítila jsem její pohled. Otočila jsem se a skutečně – stála u okna s dalekohledem.“
Zkusili si s paní popovídat, ale vždy je odbyla, že má právo dělat si na svém pozemku, co chce. Jednou dokonce prohlásila, že jako starousedlice musí dávat pozor, co se v obci děje. „Víš, není to jen nepříjemné, ale i trochu smutné,“ řekl Martin po jedné takové konfrontaci. „Ta paní zřejmě nemá nikoho, žádné koníčky, tak sleduje sousedy místo telenovely.“
Snaha o řešení
Po několika měsících jim sledování začalo opravdu vadit. Lucie byla v pokročilém těhotenství a chtěla mít alespoň trochu soukromí. „Nejde jen o mě, ale i o dítě,“ svěřila se kamarádce. „Představa, že až se malý narodí, bude ho ta paní neustále pozorovat, mě znervózňuje.“ Zvažovali různá řešení. Vysoký živý plot by zabral roky, než by vyrostl. Neprůhledný plot by zase vypadal jako pevnost. Nakonec se rozhodli zajít za starostou.
„Paní Veselá? Jo, ta pozoruje všechny,“ zasmál se starosta, když mu popsali situaci. „Dělá to už roky. Lidi si zvykli, většina ji ignoruje.“ „Ale my si zvyknout nechceme,“ namítl Martin. „Máme právo na soukromí.“ Starosta pokrčil rameny. „Chápu vás, ale co můžu dělat? Technicky vzato neporušuje žádný zákon. Pokud nevstupuje na váš pozemek, nemůžete jí zakázat, aby se dívala.“
Nečekané rozuzlení
Řešení přišlo nečekaně. Jednoho deštivého dne uslyšeli bouchání na dveře. Za nimi stála promočená paní Veselá. „Vypadla mi elektřina, kdybych vás mohla poprosit o pomoc,“ vykoktala nervózně. Martin jí pomohl s pojistkami, Lucie jí uvařila čaj. A nějak se rozpovídali. Paní Veselá jim vyprávěla o svém manželovi, který zemřel před deseti lety, o dětech, které žijí daleko a málo ji navštěvují.
„Víte, je tu taková samota,“ přiznala nakonec. „Ten dalekohled jsem dostala od manžela. Býval ornitolog, pozorovali jsme spolu ptáky. Teď už ptáky moc nevidím, oči mi neslouží. Ale lidi ano. Koukám, co kdo dělá, představuju si jejich příběhy. Je to jako televizní seriál, jen skutečný.“
V tu chvíli Lucii něco napadlo. „Víte co? Přijďte někdy na návštěvu osobně. Upeču koláč, popovídáme si. Bude to lepší než nás sledovat z dálky, ne?“ Paní Veselá se rozpačitě usmála. „Myslíte to vážně? Já… já už ani nevím, jak se návštěvy dělají. Tak dlouho jsem s nikým nemluvila.“ Od té doby přestala paní Veselá používat dalekohled. Místo toho jednou týdně přicházela na návštěvu. Po narození malého Tomáška se z ní dokonce stala ochotná příležitostná chůva. A Martin s Lucií konečně našli klid, který na venkově hledali. Jen byl jiný, než si původně představovali.
