Článek
Byla to úplně jiná kapitola a také mnohem hlučnější. V kočárku totiž neleželo malé dítě, ale dva zachránění psi, kteří nemohli chodit tak rychle jako dřív. Chtěla jsem jim dopřát trochu pohodlí a klidu. Netušila jsem ale, že tím vyvolám tolik rozruchu mezi lidmi, kteří věří tomu, že vidí vždy vše správně.
Když jsem si pořídila použitý kočárek z internetu, měla jsem pocit, že dělám něco správného. Moji dva menší psi začali poslední měsíce nestíhat delší procházky a já je nechtěla nechat doma samotné. Byli zvyklí chodit všude se mnou. Když jsem je poprvé posadila do hluboké korby, vypadali ve své podivné důstojnosti tak spokojeně, že jsem si řekla, že to je pro nás všechny to nejlepší řešení. Netušila jsem, jakou pozornost tím na ulici přitáhnu.
Už první den mě zastavila starší paní, kterou jsem vídala jen při venčení. Naklonila se nad kočárek a začala šeptem blahopřát. Nechtěla jsem ji uvést do trapné situace, tak jsem jí jen popřála hezký den a pokračovala dál. Jenže se to přelilo do řetězové reakce. Během tří dnů mě zastavilo asi deset lidí. Jedni se ptali na jméno dítěte, druzí se zajímali, jak zvládám to období, a další nabízeli rady, o které jsem opravdu nestála.
Zájem, který jsem nečekala
Po dvou týdnech už to přestalo být zábavné. Dokonce jsem se přistihla, že plánuju trasu tak, abych potkala co nejméně lidí. Psi byli šťastní, ale já jsem musela neustále někomu vysvětlovat, co se vlastně děje. Jenže pak přišlo něco, co mě donutilo se nad tím celým pousmát. Před domem mě zastavila sousedka z přízemí, která je známá tím, že ví o všem o deset minut dřív než kdokoli jiný.
Přiběhla ke mně s obrovským úsměvem a s nadšením mi gratulovala k miminku. Rozplývala se nad tím, jak je skvělé, že jsem maminka. V tu chvíli jsem pochopila, že to musím utnout. Můj kočárek jako symbol tajemného nového života začal žít svým vlastním životem. Natáhla jsem ruku ke stříšce kočárku, odhrnula ji a ukázala jí dva páry psích očí, které na ni zvědavě koukaly.
Když se realita potká s představou
Sousedka úplně ztuhla. Nevěděla, jestli má být pobavená, zklamaná nebo zmatená. Jen tam stála a já jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Pak se jí rty roztáhly v úsměv a začala se smát tak upřímně, že jsem se přidala. Řekla mi, že ještě nikdy nezažila větší překvapení, protože na miminko byla připravená, ale na dva pejsky v kočárku opravdu ne.
Když odešla, uvědomila jsem si, že nemusím nikomu nic vysvětlovat. Psi se v kočárku mají dobře a já se nemusím schovávat před lidmi, kteří se řídí vlastními domněnkami. Od té doby se ke mně sousedi chovají jinak. Ne s výčitkou nebo pobavením, ale s respektem k tomu, že každý má svůj způsob, jak si usnadnit život. A já jsem si ještě více uvědomila, že láska, kterou mám ke svým psům, je pro mě svým způsobem stejná jako láska k dítěti. Možná jen trochu chlupatější.
