Článek
Byl to text, který mě zaskočil tak prudce, že jsem několik minut jen stála na chodbě a snažila se pochopit, proč si to sousedka dovolila napsat. Četla jsem ta slova pořád dokola a každým dalším se mi do těla vracel zvláštní pocit směsi studu a vzteku. A zároveň jsem věděla, že odteď budou naše vztahy úplně jiné.
Ráno u nás bývá poměrně klidné. Manžel odchází do práce dřív než já a děti většinou ještě dospávají. Ten den jsem se ale probudila s pocitem, že bude obyčejný, tichý a možná až nudný. Jenže když jsem otočila klíčem v zámku a chystala se zamknout, koutkem oka jsem zahlédla malý bílý lístek. Byla na něm modrá propiska a písmo, které jsem poznala okamžitě, protože naše sousedka ho měla vždycky úhledné a až školácky přesné.
Když jsem začala číst, měla jsem pocit, že se mě někdo snaží vyprovokovat. Vzkaz byl psaný tónem, který by člověk nečekal ani od cizího, natož od někoho, kdo bydlí tři metry od nás. Stálo tam, že rušíme noční klid a že se syn údajně rozčiluje, když slyší naše děti, a že bychom si měli uvědomit, kde žijeme. Připadalo mi to tak absurdní, že jsem se musela vrátit zpět do bytu, abych se nadechla a vzala si chvíli na rozmyšlenou.
Podivný tón a ještě podivnější odvaha
Celé to bylo zvláštní. Den předtím nebylo nic neobvyklého. Děti si hrály, ano, ale nijak víc než jindy. Někdy se smějí víc, někdy méně, někdy jim ujede hlas, jak to u dětí bývá. Rozhodně ale tak, aby to člověk běžně ignoroval. A co víc, ze společných prostor bylo často slyšet i zvuky od nich. Její syn měl období, kdy v noci často křičel, protože se bál tmy. Nikdy jsme si nestěžovali, protože jsme si říkali, že to patří k sousedskému soužití.
Právě proto mě tak zasáhlo, že ona sama nic z toho nebrala v potaz. Vzkaz zněl, jako bychom byli jediný problém v celém domě. Jako by stála před zrcadlem, ukazovala prstem na nás a svoje vlastní chyby nechtěla vidět. Když jsem o tom později mluvila s manželem, jen kroutil hlavou a ptal se mě, proč za ní nešla hned a nezeptala se, co se stalo. Jenže já jsem věděla, že kdybych zaklepala, otevřela by s úsměvem a dělala, že nic nenapsala.
Hledání klidu tam, kde se klid nehledá
Několik dalších dní jsem se přistihla, jak naslouchám, jestli jsme příliš hluční, jestli děti dupou víc než obvykle a jestli se smějí moc nahlas. Najednou jsem se cítila jako nezvaný host ve vlastním bytě. Ten malý papírek, který by někdo jiný možná zmuchlal a hodil do koše, ve mně zanechal pocit, že musíme být opatrnější. Přemýšlela jsem, jestli to tak sousedka zamýšlela, nebo jestli jen jednala v afektu.
Jednoho odpoledne jsem ji potkala na schodech. Pozdravila jsem ji, jako vždy, ale odpověděla jen krátkým kývnutím a uhýbavým pohledem. Bylo jasné, že dobře ví, co způsobila. Přesto ve mně zůstávalo přesvědčení, že nic nevyřešila. Jen posunula hranici mezi námi o kus dál a vytvořila napětí, které se nedá přehlédnout.
Hranice, které už nepůjdou vrátit zpět
Od té doby se mezi námi změnilo úplně všechno. Přestala jsem mít chuť si s ní povídat, i když jsme dřív občas prohodily pár slov. Naši kluci už spolu netráví čas jako dřív. A já si uvědomila, jak křehké jsou sousedské vztahy a jak rychle se mohou zlomit kvůli něčemu, co by šlo vyřešit jednou obyčejnou větou.
Ten vzkaz ze dveří mám pořád uložený v šuplíku. Ne jako připomínku toho, že jsme dělali něco špatně, ale jako důkaz toho, že někteří lidé raději píší lístky, než aby se dokázali podívat do očí a domluvit se lidsky. A to je něco, co nepochopím asi nikdy.
