Článek
Jenže i přes veškerou snahu se celý oběd proměnil v něco, co jsem si nepředstavovala ani v nejhorším snu. A právě jedna věta, kterou tehdy pronesli, se mi zaryla do paměti tak, že na ni nikdy nezapomenu. Když mi partner oznámil, že jeho rodiče přijedou na návštěvu, měla jsem radost i strach zároveň. Byl to vztah, do kterého jsem vkládala naděje, a chtěla jsem, aby to mezi námi fungovalo i s jeho rodinou. Strávila jsem celý týden přípravami. Vybrala jsem jejich oblíbené jídlo, podle toho, co mi přítel řekl. Pekla jsem, vařila, uklízela a všechno ladila tak, aby to působilo domácky, ale zároveň slavnostně. Vzduch voněl po svíčkové a čerstvém pečivu, na stole byly květiny, ubrousky do tvaru růže a skleničky lesklé jako ze svatebního stolu. Cítila jsem hrdost, když zazvonil zvonek.
Přišli s úsměvem, přítel se hned ujal kabátů a já se snažila být milá. Nabídla jsem jim domácí limonádu, kterou jsem dělala z čerstvých bylinek, a usadili se ke stolu. Všechno vypadalo dokonale, přesně podle představ, které jsem si nosila v hlavě. Dokud neotevřeli ústa.
Slova, která změnila atmosféru
Jeho maminka se rozhlédla po jídelně, chvíli mlčela a pak s úsměvem pronesla větu, která mě zaskočila víc než cokoli jiného. Řekla, že jim to tady připomíná jejich bývalou služebnou. Nechápala jsem, jak to myslela. Bylo to řečeno takovým tónem, že se v tom nedalo poznat, jestli je to kompliment, nebo výsměch. Všichni se zasmáli, jen já ztuhla. V té chvíli jsem si uvědomila, že tohle nebude jednoduché setkání.
Snažila jsem se udržet úsměv a přejít to. Přítel se na mě krátce podíval, ale nic neřekl. Oběd pokračoval, ale napětí se dalo krájet. Jeho otec se mě vyptával, co dělám, a jak dlouho spolu s jejich synem jsme. Když zjistil, že pracuji z domova, poznamenal, že dnes už je takových „na půl doma a na půl zaměstnaných“ prý spousta, ale málokterá žena zvládne udržet i rodinu. Bolelo to. Připadala jsem si, jako bych byla pod drobnohledem, a každý můj pohyb někdo hodnotil.
Jídlo jsem se snažila podávat s klidem, i když uvnitř jsem cítila, že mi hořkne v ústech. Pořád jsem doufala, že se atmosféra zlepší. Ale každá jejich věta mě zraňovala o něco víc. Když jsem donesla dezert, maminka se usmála a zeptala se, jestli je to kupované. Když jsem řekla, že ne, odpověděla, že na to nevypadá, protože je prý „až moc dokonalý“.
Když odešli, přišla úleva i smutek
Bylo těžké nevzplanout. Měla jsem pocit, že mě neberou vážně, že všechna moje snaha je jen terčem jejich ironie. Přítel mezitím seděl a mlčel. Nezastal se mě ani jednou. Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík, ale nechtěla jsem to vzdát. Dokončila jsem oběd, usmívala se, i když to bolelo, a snažila se alespoň udržet důstojnost.
Když za nimi zapadly dveře, sedla jsem si ke stolu a cítila prázdno. Všechno, co jsem plánovala, se rozpadlo. Místo hrdosti z dobře zvládnutého dne jsem měla pocit, že jsem selhala. Přítel se na mě podíval a řekl, že si to beru moc osobně, že jeho rodiče jsou prostě takoví. Ale mě to bolelo. Věta o služebné mi zněla v hlavě ještě dlouho a já si uvědomila, že to nebyla náhoda, ale způsob, jak mě dát najevo, kam podle nich patřím.
Od té doby jsem se k nim už nikdy nesnažila přiblížit. Byla to pro mě lekce, že ne všechno se dá získat snahou nebo laskavostí. Někdy prostě lidé nechtějí, abyste jim byli sympatičtí, ať uděláte cokoli. A možná je to dobře, protože díky tomu dnes vím, že skutečná úcta a přijetí se nedají vynutit ani dokonalým obědem.
