Článek
V sobotu ráno jsem se vydala na pravidelný rodinný nákup před dovolenou. Den jako každý jiný. Měla jsem radost, jak všechno krásně stíhám a nic mi nenarušilo moje plány. Zajela jsem nejprve do našeho obchodního centra, kde jsem si zašla na manikúru a nakoupila vše, co bylo třeba. Na místě byla i směnárna, takže nebyl problém směnit peníze, a přitom nemuset jezdit po celém městě. Auto jsem nechala v podzemních garážích a pokračovala jsem na další cestu - nakoupit jídlo pro našeho psa. Už když jsem se rozjížděla v garážích, měla jsem divný pocit. Auto, jako by poskakovalo a divně zabíralo. Ale já jsem ženská, takže jsem to nechala být.
Celkově mi ale přišlo, že spojka jde divně sešlápnout, ale co proto, já si dala nové boty a svedla jsem to na ně, že jsou moc tvrdé a neumím sešlapávat pedál. A tak jsem jela a pokračovala v klidu ve své jízdě, než jsem dojela do místního obchodu s krmivem pro zvířata. Nákup byl klidný, prodavačka mi popřála hezkou dovolenou a jela jsem domů. V autě nebylo nic, co by mě mělo varovat, že je něco špatně.
Rozbila se mi spojka na velké křižovatce
A tak jsem dorazila na hlavní křižovatku, kde ke všemu probíhaly stavební práce, takže se levý pruh sjížděl do pravého. Super, říkala jsem si, jsem v pravém pruhu, takže výhra. Ejhle, najednou byla zelená a já se nerozjela. Auta začala troubit a já jen panikařila. Šup jednička, šup dvojka, nic tam nešlo. Spojka nešla sešlápnout a moje drama začalo. Nikdo nechápal, co dělám, a všichni si museli myslet, že jsem asi opilá. Ale já jsem prostě nemohla odjet. Rozbila se mi spojka na velké křižovatce a já jsem způsobila dopravní kolaps, který neměl obdoby.
Vyhodila jsem směrovky a naznačila, že tady se prostě nepojede. Lidé nadávali, dělali na mě divná gesta, ale to bylo zbytečné. Vyndala jsem trojúhelník, ale ten byl k ničemu, protože za mnou byla taková kolona, že jsem se až v duchu hrozila, co se stane. Trojúhelník jsem položila na střechu svého auta, aby jim tedy došlo, že je problém. Jeden pán neváhal a přišel mi na pomoc. Zkoušel nastartovat a musel si říkat, jak jsem hloupá. Ale ani jemu to nešlo. Oznámil mi, že spojka odešla k věčnému spánku. No fajn, ale co teď?
Nakonec mi jedna dobrá duše pomohla a odtáhla moje auto ke staveništi, kde dělníci dnes nepracovali. Ale to až po dobré hodině, co přijela policie a nechápavě na mě koukala. Naštěstí všichni pochopili, že já za to nemohu a soucitně se na mě začali dívat. Ale mě bylo špatně. Dnes moje auto stojí v garáži, kam jsme ho odpoledne odtáhli, a čeká, až ho někdo opraví. Ale já už asi za volant nikdy nesednu. Tento trapas už nikdy nechci zažít.
