Článek
Místo toho se ze zdánlivé maličkosti stala situace, která mě zasáhla víc, než bych si kdy myslela. Prodavačka mi nejen navážila dvakrát tolik, než jsem chtěla, ale ještě pronesla větu, která mě bolela víc než všechno ostatní. Stačilo pár slov a měla jsem pocit, jako bych tam nestála já, ale někdo cizí, kdo má povinnost snášet něco, co si nezaslouží.
Za pultem stála žena, kterou jsem vídala roky. Nepamatovala si mě jménem, ale vždy jsme si řekly pár zdvořilých slov a šla jsem dál. Ten den jsem cítila únavu, protože noci bývají poslední dobou náročné, a těšila jsem se na chvíli klidu s malou svačinou. Když jsem si řekla o deset deka salámu, ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mohlo stát něco nepříjemného.
Sledovala jsem, jak krájí jeden plátek za druhým a viděla jsem, že množství roste mnohem víc, než jsem chtěla. Nechtěla jsem být ta nepříjemná, která stojí u pultu a napomíná, aby dali méně. V duchu jsem doufala, že si toho všimne sama a opraví to. Jenže když položila balíček na váhu, objevilo se tam dvacet deka. Tvrdě ho zabalila a posunula dopředu, jako by to tak mělo být.
Chvíli jsem váhala. Bylo mi trapné říct, že tolik nechci, jenže dvakrát tolik znamená dvakrát vyšší cenu. Zhluboka jsem se nadechla a požádala ji, jestli by mi to mohla dát podle původního přání. Podívala se na mě, jako by slyšela neuvěřitelný požadavek, a zvedla obočí.
Místo obyčejné reakce přišla věta, kterou jsem opravdu nečekala. Řekla, že mi to neuškodí, protože by mi pár deka navíc spíš pomohlo. Stála jsem tam a přála si, aby se přede mnou neobjevila červená barva, protože jsem cítila stud. Lidé kolem se tvářili, že nic neslyší, ale dobře jsem vnímala, jak se na mě někteří letmo otočili.
V tu chvíli jsem přestala vnímat okolí. Hlavou mi běželo, kolik úsilí stojí udržet si nějaký vztah k vlastnímu tělu a jak bolestivé je, když někdo cizí pronese pár slov, která vás vrátí o roky zpět. Nešlo o salám. Šlo o tón, který zněl, jako bych tam stála s prosíkem. Jako by moje tělo bylo téma někoho, kdo mě nezná a nemá právo se k němu vyjadřovat.
Odpověděla jsem jen klidně, že jsem žádala deset deka. Nic víc. Zabalila mi tedy menší porci, ale její pohled mi dal jasně najevo, že jsem jí překážela.
Venku foukal studený vítr a já cítila, jak se mi stáhl žaludek. Šla jsem pomalu a v hlavě přehrávala celou situaci. Nedokázala jsem pochopit, proč někteří lidé bez zaváhání hodnotí druhé, aniž by znali jejich příběh. Někdy bojujeme s věcmi, které nejsou vidět, a pak přijde jeden neuvážený komentář a všechno se v nás zbortí.
Věděla jsem, že bych to měla pustit z hlavy, jenže mě to drželo celý den. Ne proto, že šlo o jídlo, ale proto, že se mě dotkla slova někoho, kdo mě nezná a přesto měl pocit, že má právo komentovat, jak vypadám.
Když jsem rozbalila tašku, podívala jsem se na ten malý balíček salámu a připadala jsem si zvláštně. Ten den mi došlo, že lidé často nevědí, jak jejich poznámky dopadají. Že slovo, které pronesou bez rozmyslu, může druhému zůstat v hlavě dlouho.
Sedla jsem si ke stolu a uvědomila si, že takové situace nejsou o nás, ale o nich. O jejich náladě, únavě a možná o životech, které sami nezvládají. I tak to ale bolí. A člověk má právo říct, že mu to nebylo příjemné, nebo si to alespoň přiznat sám pro sebe.
