Článek
Nejdřív jsem si myslela, že je to milá pozornost, protože lidé v tomhle domě byli vždycky vstřícní. Jenže jak dny ubíhaly, začalo mě zarážet, proč někdo vstává brzy jen proto, aby mi položil k dveřím snídani. Až když jsem pochopila, co za tím stojí, přestalo mi to být příjemné a rozhodla jsem se odejít.
První ráno mě překvapilo, když jsem za dveřmi našla taštičku se dvěma rohlíky a kelímkem ještě teplé kávy. Myslela jsem si, že si někdo spletl patro nebo byt, proto jsem se jen pousmála a nechala to být. Další den se situace opakovala a přesně ve stejný čas. To už jsem začala tušit, že to není náhoda, ale nechtěla jsem si hned připouštět něco nepříjemného. Naopak jsem si říkala, že možná jde o drobnou laskavost někoho z domu.
Třetí ráno jsem už vyhlížela škvírou dveří, kdo to vlastně dělá. Uviděla jsem souseda z bytu naproti, jak se potichu sklání u mé rohožky a pokládá tam jídlo. Když odešel, chvíli jsem tam stála a nevěděla, co si o tom myslet. Známe se jen od vidění a nikdy jsme spolu nevedli víc než pár zdvořilých vět. Přesto jsem cítila zvláštní směs překvapení a nejistoty.
Začala jsem být nervózní
Další dny jsem se snažila tvářit, že o ničem nevím, ale uvnitř mě hlodal pocit, který nešel ignorovat. Nedokázala jsem pochopit, co ho k tomu vede, a proč to dělá beze slova. Nešlo o jeden milý čin, bylo to pravidelné, přesné a osobní. Zvláštní bylo i to, že vždycky věděl, kdy vyjdu z bytu. Káva byla ještě horká a rohlíky čerstvé, jako by čekal za rohem.
Když jsem ho potkala na chodbě, usmíval se způsobem, který mě znervózňoval. Jako by čekal, že něco řeknu, že mu poděkuju nebo ho pochválím. Jenže já jsem se necítila komfortně. Nebyla jsem jeho kamarádka ani rodina. Byl jen soused, který najednou věděl, kdy vstávám a kdy otevírám dveře.
Jedno ráno jsem snídani nenašla. Místo toho tam ležel papírek. Na něm stálo pár slov o tom, že je rád, že už si na jeho pozornost zvykám. Napsal, že se mu líbí, jak se směju, když ráno odcházím, a že ví, jak dlouho se sprchuju, protože trubky mezi byty jsou tenké. Ten vzkaz mě doslova zamrazil.
Odchod byl jediná možnost
Najednou jsem pochopila, že to nebyl projev slušnosti ani sousedské pomoci. Byla to forma zájmu, který se odehrával za mými dveřmi, bez mého vědomí a souhlasu. Byla jsem sledovaná něčím způsobem, který mi začínal brát klid i pocit bezpečí. Ten večer jsem se poprvé zamkla i na řetízek.
Další den jsem mu chtěla něco říct, ale už jsem k tomu nenašla odvahu. Když jsem vyšla na chodbu, stál tam opřený o zábradlí a díval se na mě, jako by na tento okamžik čekal. Řekl jen krátké pozdravení a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Bylo mi jasné, že to nepřestane. A že se necítím bezpečně.
Večer jsem si sedla na postel a rozhodla se. Bydlení se dá najít znovu, ale pocit klidu je jen jeden. Do týdne jsem měla sbalené věci a odjela jsem k sestře, dokud nenajdu jiný byt. Neřekla jsem mu nic a klíče jsem nechala majiteli v kanceláři.
Když jsem za sebou zavřela dveře toho domu, poprvé po dlouhé době se mi dýchalo volně. A pochopila jsem, že někdy je lepší odejít i z místa, kde se vám dřív žilo dobře. Protože tam, kde zmizí pocit bezpečí, už domov neuděláte.
