Článek
A přestože navenek působíme jako normální rodina – taková ta, co se na narozeniny sejde, na Vánoce si pošle přání a v létě si třeba i dá společný oběd na zahradě – uvnitř je to úplně jinak. Není mezi námi ani smích, ani klid. Je jen ticho, dusivé, těžké ticho. A pak slova, která nikdy nepadnou před svědky. Jen mezi námi. Slova, kterým nikdo jiný nevěří.
Táta se mnou nemluví tak, jak by měl mluvit rodič se svým dítětem. Nevede rozhovory. Neptá se. Nezajímá ho, co cítím. Ale občas se od něj ozve věta, která mě zasáhne tak hluboko, že ji slyším ještě týdny potom. „Ty nic nedokážeš.“ „Jenom bereš a nic nevracíš.“ „Jsi stejná jako tvoje matka.“ „Měla by ses stydět, že jsi moje dcera.“ Věty, které nemají žádný konkrétní důvod, žádný příběh v pozadí, žádnou situaci, která by je omlouvala. Jen hořkost. Jen zlost, kterou si vybíjí na mně, protože je to jednoduché. Protože jsem nablízku. Protože jsem tichá.
Když jsem byla malá, bála jsem se ho. Ne že by mě bil, to ne. Nikdy na mě nevztáhl ruku. Ale jeho mlčení bylo horší než jakákoliv facka. Jeho ignorace, jeho pohled, který mě přehlížel, jako bych nebyla. A pak, když promluvil, bylo to ještě horší. Jako by se všechno, co v sobě dusil, vyvalilo ven a padlo jen na mě. Máma mi vždycky říkala, že „to nemám brát osobně“. Že „táta je prostě takový“. Ale co to znamená? Jak se dá nebrat osobně, když vám vlastní otec řekne, že jste zklamáním?
Nejhorší je, že tomu lidé nevěří. Táta je totiž skvělý herec. Pro okolí je to vtipný, chytrý, obětavý chlap. V práci oblíbený, v rodině uznávaný. Když jsem se jednou zmínila sestřenici, že s tátou máme problémy, málem se urazila. „Tvůj táta? Vždyť to je největší pohodář.“ A já jen mlčela. Protože co na to říct? Jak vysvětlit, že ten, kdo rozdává vtipy u grilu, je ten samý člověk, co mi večer předtím řekl, že se mnou ztrácí čas?
Už dlouho spolu vlastně nemluvíme. Ne normálně. Ne o věcech, na kterých záleží. Jen si předáváme věty jako vzkazy. Suché, odměřené. „Máš něco k jídlu.“ „Tady to zvedni.“ „Zase jsi něco nechala rozsvícené.“ A mezi tím jen stěny. Obrovské, neviditelné stěny, které jsme kolem sebe vystavěli za roky nepochopení. A pokaždé, když se něco pokazí, je to moje vina. Když nemám práci podle jeho představ. Když se rozhodnu jinak, než by chtěl. Když řeknu něco, co ho zneklidní. „Tys mě zradila,“ řekl mi naposledy. Jen proto, že jsem si dovolila mít vlastní názor. Vlastní cestu. Vlastní hlas.
A já se snažila. Tolikrát. Psala jsem dopisy, které jsem nikdy neodeslala. Snažila jsem se vysvětlit, že chci jen klid, pochopení, normální vztah. Že nejsem proti němu. Že ho nechci vymazat ze života. Ale on mě neslyší. Nebo slyšet nechce. A tak jsme zůstali každý na své straně. On ve své hořkosti, já ve své bolesti. A mezi námi spousta nevyřčeného.
Občas se mě někdo zeptá, proč ho nenechám být. Proč si neudělám odstup. Ale víte, ono to není tak jednoduché. Je to pořád můj táta. Pořád ten, jehož jméno mám v občance. Ten, kterého jsem jako malá obdivovala, když spravoval věci, když mluvil se sousedy, když vypadal, že ví, co dělá. Je těžké jen tak zavřít dveře, i když by to možná bylo nejzdravější. Pořád v sobě nosím naději. Malou, bláhovou, ale přesto tvrdohlavou. Že jednoho dne se něco změní. Že možná řekne: „Mrzí mě to.“ Že možná uvidí, co dělá. Že se možná konečně podívá, a uvidí ne někoho, koho musí srovnávat, ale dceru. Člověka, který jen chtěl být přijatý.
Nechci, aby tohle znělo jako obvinění. Nechci ho zničit. Nechci ho očernit. Jen chci, aby někdo konečně slyšel moji verzi. Protože bolest, která se neřekne nahlas, se stává součástí těla. Uzavírá vás. Dělá z vás tiché lidi, kteří se naučili neobtěžovat. A já už tichá být nechci. Už nechci mlčet jen proto, že by pravda mohla někoho naštvat.
Mám právo cítit, co cítím. Mám právo říct, že mě to bolí. A že by mi to nikdo nevěřil, je jen další vrstva té bolesti. Ale už ji nechci nosit sama. A tak ji píšu sem. Do slov. Do vět. Do prostoru, kde mě možná někdo konečně uslyší. I když to nebude on. A možná právě proto.
