Článek
Při pohledu do skříní československých žen i mužů v sedmdesátých nebo osmdesátých letech by dnes leckomu spadla brada. Nenašel by tam krajky ani krajkové body, ale spíš hrubé košilky, špičaté podprsenky, podvazkové pásy velikosti pásu do pasu a zásobu nátělníků, které se dědily napříč generacemi. Spodní prádlo nebylo otázkou vkusu – bylo to zboží, které člověk bral, když na něj v obchodě zbylo. Kdo někdy zahlédl fotografie žen v podprsenkách z dob socialismu, nemohl si nevšimnout jednoho – špičatého tvaru. Pod svetrem nebo halenkou vytvářely dvě výrazné homole, které působily nechtěně komicky.
Ale tehdy nic jiného na výběr nebylo. „Pamatuju si, když mi máma koupila první podprsenku, byla dost neforemného tvaru. Měla jsem pod tričkem dvě špičaté homole,“ říká dnes šedesátnice Pavla z Prahy. V 70. letech bylo na trhu sotva šest typů podprsenek. A většina z nich byla zhruba stejná. Měly hrubý materiál, málo pružnosti, jeden univerzální střih. Kdo nepasoval do konfekce, měl dvě možnosti: nechat si prádlo ušít na míru, nebo doufat, že mu něco sedne v zásilkovém obchodě. Teprve s příchodem 80. let a spoluprací některých výrobců se západními firmami se začala nabídka zvolna rozšiřovat. Ale do revoluce to byl pořád spíš běh na dlouhou trať.
Podvazky jako povinnost, ne ozdoba
Podvazkový pás měl v 50. a 60. letech podobně romantickou přitažlivost jako elastický bederní pás. Pokrýval břicho až k pupíku, někdy ho dokonce i přesahoval a fungoval hlavně jako stahovací prádlo. Nic na svádění, spíš zbraň proti průvanu. „Když mě v něm viděl můj tříletý chlapeček, pojmenoval ho kalhotky s kšandičkami,“ vzpomíná s úsměvem Jana z Hradce. Jenže s nástupem minisukní a s nimi i viditelností toho, co se dřív schovávalo pod dlouhou sukní, začaly podvazky mizet. Na jejich místo nastoupily punčochové kalhoty, tehdy z nylonu, později i z dalších materiálů. Výrobu rozjel například Julius Kunert ve Varnsdorfu – punčochy jeho značky se dostaly i za hranice. Samodržicí punčochy ale do obchodů dorazily až po revoluci. A s nimi i konec podvazkových let.
Za socialismu bylo v hlavní roli vrstvení. Několik vrstev na sebe a bez problémů. Kombiné. Spodní košilka. Kalhotky s nohavičkou. Všechno to se nosilo najednou, většinou pod šaty. Ženy měly v šatníku vícero kombiné v různých barvách – byla to jakási společenská povinnost. Bez kombiné se pod šaty nechodilo. A protože kombiné bylo tenké a v zimě studilo, oblékla se pod něj ještě košilka. A protože byla zima, přišly ke slovu i kalhotky s nohavičkou. Na to všechno pak přišly šaty. Není divu, že na dobových fotkách působí tehdejší ženy trochu objemněji – měly prostě více vrstev, než jsme dnes zvyklí.
Trenýrky v barvě rudé, nedostatkové zboží a fronty v Kotvě
A co muži? Základ tvořily červené trenýrky. Kdo je neměl, jako by nebyl. K nim se nosily podvlíkačky a klasické vroubkované nátělníky – většinou v bílé nebo světle modré barvě. Později se do módy dostaly tzv. spodky plavkového typu – tedy slipy. „Když jsem si koupil v Tuzexu své první slipy, bylo mi asi 12 let. Kluci ve třídě na mě koukali divně, protože to v té době téměř nikdo neznal,“ vybavuje si Karel z Plzně. Slipy se vyráběly například v podniku Pleas v Havlíčkově Brodě – odtud šly do obchodů i pánské nátělníky, v 80. letech už i v barevných variantách. A kdo měl štěstí, mohl ulovit i celý set – slipy a nátělník ladící v barvě.
Spodní prádlo ale nebylo samozřejmostí. Patřilo mezi nedostatkové zboží. Když dorazila dodávka do obchodního domu, tvořily se fronty. A ne každý se na prádlo vůbec dostal. „Když přišlo zboží, dělaly se velké fronty. Ne na všechny zájemkyně se dostalo,“ říká Monika Hladká, která v Kotvě pracuje už desítky let. Prádlo se vyrábělo v podnicích jako Úpavan Trutnov nebo Triola – v různých provedeních, ale pořád ze stejných materiálů: bavlna, polyamid, polyester. Kdo chtěl něco lepšího, mířil do Prahy. Například do Domu elegance na Příkopech nebo do obchodního domu Kotva, kde se později prodával i prádlo značky Triumph.
Na menších městech bylo možností minimum. Lidé objednávali zásilkově, případně cestovali do krajských měst. Hodně žen si prádlo vozilo ze zahraničních zájezdů nebo si ho nechávalo šít. Inspirace se brala ze zahraničních časopisů – nejčastěji Burda a Petra. Za zvláštní zmínku stojí i fenomén 80. let – týdenní kalhotky. Prvně se objevily v Tuzexu. Malá taštička, uvnitř sedm kalhotek s nápisy dnů v týdnu a obrázky. V první půlce 80. let je chtěla každá dívka. A kdo je měl, byl královnou tělocviku. Později se začaly dovážet i mimo Tuzex, a nakonec se dostaly i do běžné výroby. Ale nic nenahradilo ten pocit, když si člověk mohl každý den vzít kalhotky přesně podle názvu dne. Dnes se to může zdát legrační, ale tehdy šlo o malou módní revoluci.
Spodní prádlo v socialistickém Československu mělo jediný úkol – vydržet. Krása byla vedlejší. Ale i přesto zůstalo v paměti celé generace. Špičaté podprsenky, podvazky jako z filmu pro pamětníky, slipy z Tuzexu a týdenní kalhotky v igelitce – to všechno byla součást každodenní reality. Dnes máme regály plné krajkových souprav. Ale něco z toho starého světa pořád zůstává – třeba ta zvláštní, tichá nostalgie.
Zdroje:
