Článek
A nejpomaleji ze všeho mi šla angličtina. Gramatika mi ještě jakž takž šla do hlavy, ale poslech, výslovnost a reakce na otázky? Hotová katastrofa. A jak už to bývá, když vám něco nejde, ostatní si toho všimnou. Spolužáci vás začnou popichovat a někteří učitelé místo pomoci ještě přisadí.
Na základní škole to ještě šlo. Paní učitelka byla trpělivá, mluvila pomalu, měla pochopení. Ale na střední se to změnilo. Tam jsem narazila na učitelku, která měla o výuce jinou představu. Všichni musí mluvit, hned, nahlas, správně. Žádné výmluvy, žádné otálení. Hned první týden nás postavila do kruhu a rozdala každému otázku. Já jsem tehdy jen stála a mlčela. Ne ze strachu. Ale proto, že jsem ji prostě neslyšela.
Od dětství mám po úrazu poškozený sluch na levém uchu. Na to jedno ucho neslyším skoro nic. A právě z té strany mi učitelka mluvila. Ale než jsem stihla říct jediné slovo, už se nadechovala k poznámce. „No výborně, první den a už tu máme tichošlápka. Slečna asi zapomněla, že angličtina se mluví.“ Třída se zasmála. A mně v tu chvíli ztuhlo tělo. Ne proto, že by mě ta slova urazila. Ale proto, že jsem věděla, že tohle bude dlouhé čtyři roky.
Každá hodina angličtiny pro mě byla utrpením. Seděla jsem jako na trní, snažila se číst ze rtů, otáčela jsem se celým tělem, abych chytla alespoň něco. Ale učitelka chodila po třídě, mluvila stále ze všech stran, nikdy se neptala, jestli rozumíme. A když jsem poprosila, aby mi zopakovala otázku, odpověděla: „Možná kdybyste dávala pozor, tak bych nemusela.“ A tak jsem přestala prosit.
Zkuste se soustředit, když vám polovina toho, co slyšíte, uniká. Když nevíte, o čem ostatní mluví. Když nerozeznáte, kdo zrovna co říká. Když vás navíc pokaždé někdo zesměšní. Učila jsem se doma, pročítala učebnice, překládala si texty, dělala slovíčka. Ale ve třídě jsem pořád vypadala, jako že neumím nic. Vyslovovala jsem špatně, odpovídala se zpožděním, často úplně mimo. A učitelka se nikdy nezdržovala vysvětlováním. Jen kroutila hlavou a psala poznámky.
Jednou jsem se pokusila jí to vysvětlit. Po hodině jsem zůstala ve třídě a řekla jí, že mám problém se sluchem, že slyším jen jedním uchem a že bych ocenila, kdyby mohla stát víc přede mnou, aby mi neutíkal hlas. Jen se ušklíbla a řekla: „Tak to je novinka. Zajímavé, že si na to vzpomenete teď, a ne první den. To vám někdo poradil?“ A bylo vymalováno. Už jsem to nikdy neotevřela.
Postupem času jsem přestala mít chuť cokoli říkat. Byla jsem tichá, nenápadná, snažila se jen přežít. Známky jsem měla špatné, ale už mi na nich ani nezáleželo. Byla jsem přesvědčená, že prostě na jazyky nemám. Že jsou lidi, kterým to jde přirozeně, a já mezi ně nepatřím. A že učitelé to poznají hned. A taky že to umí dát pořádně najevo.
Uteklo pár let. Škola skončila. A mě život zavál jinam. Začala jsem pracovat v jedné malé firmě, kde jsme občas měli kontakt se zahraničními klienty. A tak jsem si řekla, že se k té angličtině zkusím vrátit. Sama. V klidu. Bez poznámek, bez smíchu, bez očekávání. Začala jsem si pouštět videa s titulky, mluvila doma sama na sebe, zkoušela si psát deník v angličtině. Pomalu. Ale šlo to. Bez tlaku jsem si uvědomila, že to vlastně není o tom, že bych to nezvládla. Jen jsem k tomu potřebovala jiný přístup. A hlavně – pochopení.
A pak se to stalo. Na jedné jazykové konferenci, kam mě vyslala práce, jsem ji potkala. Moji bývalou učitelku. Seděla na prezentaci, sama, s blokem v ruce. V první chvíli mě nepoznala. Ale když si přečetla moje jméno na visačce, vykulila oči. „Vy… že vy tu přednášíte?“ zeptala se překvapeně. A já jen přikývla. Ano, já. Ta holka, co neuměla odpovědět na jednoduchou otázku. Ta, co prý nikdy nebude umět anglicky.
Chvíli na mě hleděla beze slov. A pak tiše řekla: „Já vás asi hodně podcenila.“ A já jí neřekla nic. Jen jsem se usmála. Ne z hořkosti. Ale z úlevy. Protože to konečně došlo i jí.
Někdy nejde o to, jestli na něco máte. Jde o to, jestli vám někdo dá šanci. A hlavně – jestli vám ji nevezme dřív, než ji vůbec dostanete. Já ji tenkrát ve škole nedostala. Ale i tak jsem si k ní nakonec došla. A to je to, co se počítá.
