Článek
A hlavně – jak jsme si prý byli blíž. Nejen fyzicky, v bytech, kde soused slyšel, kdy spláchnete záchod. Ale i lidsky, v těch očích, co se dovedly usmát, i když nic nebylo. A já poslouchám, jak se o tom mluví. A někdy i chápu, co tím lidé myslí. Taky v sobě nosím útržky těch časů. Prázdné regály, červenou limonádu, frontu na mandarinky a víkendové čtení Rudého práva u dědy v křesle. Ale já mám i jinou vzpomínku. Vzpomínku, která se vždycky zatne do břicha, když někdo nostalgicky pronese, že „to dřív aspoň stálo za něco“. Protože to, co stálo za něco tehdy, stálo moji rodinu všechno.
Byla jsem malá. Možná osm. Možná devět. Čas se v těch vzpomínkách rozmazává. Pamatuju si přesně jen tu chvíli, kdy táta nepřišel domů. A nepřišel ani druhý den. A pak přišli nějací muži, co si s mámou dlouho šeptali v kuchyni. A když odešli, máma brečela. Takovým tím tichým pláčem, kdy se nedá ani dýchat. A když jsem se zeptala, kde je táta, odpověděla jen: „Je pryč, lásko. Ale ne kvůli tobě.“ A to bylo poprvé, kdy jsem pocítila, že svět může být krutý a že vám nemusí patřit ani vlastní otec, když řekne nahlas, co si myslí.
Táta pracoval jako technik, byl to přemýšlivý, vzdělaný člověk. Nikdy neřval, nepil, nelámal židle. Ale říkal věci nahlas. Na schůzích, v hospodě, u večeře. Ne sprostě. Ne dramaticky. Jen pravdivě. Mluvil o tom, že tenhle režim lže. Že lidem zakazuje přemýšlet. Že z nás dělají poslušné kolečko. A že svoboda není luxus, ale právo. A jednou to řekl před špatnými lidmi. Nebo možná před těmi správnými, jak se to tenkrát bralo. A už si pro něj přišli.
Nezavřeli ho na roky. Jen na pár měsíců. Ale i to stačilo. Přišel o práci, o pověst, o hlas. A i když se po čase vrátil domů, už to nebyl ten samý člověk. Stal se z něj stín. Mluvil tišeji. Přestal číst nahlas noviny. Přestal si do nich dělat poznámky. Přestal mluvit, když přišla návštěva. Jako by v něm někdo zamkl pokoj a zahodil klíč. A já jsem ztratila tátu ne v tom smyslu, že by umřel. Ale v tom, že ho udusili. Pomalou, tichou, úřední smrtí.
V té době se nesmělo říkat nic. Ani doma. Nikdo nevěděl, kdo koho slyší. A i když se lidé usmívali a říkali, že držíme spolu, bylo v tom vždycky trochu strachu. Trochu výmluv. Trochu neochoty jít až na dřeň. A já ten obraz „pospolitosti“ nikdy neviděla bez znepokojení. Protože já si pamatuju i to, že některé mámy přestaly posílat děti k nám domů. Že si učitelka ve škole najednou přestala všímat, že umím číst plynuleji než ostatní. A že když jsem napsala sloh o tátovi, řekla mi, že „to se nehodí“. Nehodí. Psalas o lásce, o tom, že ti chybí. Ale to se nehodí.
Když se pak všechno změnilo, táta chvíli pookřál. Před rokem devadesát přišel ten nádech. Lidé byli na ulicích, smáli se, brečeli, mluvili. Jako by se najednou směli nadechnout. A táta se na chvíli taky nadechl. Ale moc dlouho to nevydrželo. Ten klíč už neměl. Uvnitř zůstal zamčený. Příliš dlouho ho přesvědčovali, že nemá mluvit. A on tomu začal věřit. A tak už nikdy neřekl nahlas, co si myslí. Jen se občas na něco podíval, zavrtěl hlavou a odešel na zahradu. A já jsem pochopila, že někdy nejde o fyzické vězení. Někdy vám stačí strach. A ten vám vydrží navždy.
Dneska, když slyším starší ročníky mluvit o tom, jak bylo dřív líp, mám chuť se zeptat – líp pro koho? Pro ty, kdo mlčeli? Pro ty, kdo souhlasili? Pro ty, kdo měli známé a přístup k tuzexu? A nebo líp pro děti, kterým se brali rodiče, protože měli názor? Protože já jsem nevyrostla v chudobě, co spojuje. Já jsem vyrostla v tichu, co dusí. A i když nám doma nechyběl chleba, chyběl hlas. A ten se nedá nahradit ani máslem, ani mandarinkami.
Neříkám, že dneska je všechno růžové. Není. Lidé se míjejí. Nedrží spolu tak jako dřív. Ale mají volbu. Mohou si vybrat. Mohou říct ne. Mohou se postavit. Mohou kritizovat. A to není málo. To je všechno. Protože když vám vezmou možnost říct, co cítíte, vezmou vám i kus vás. A já jsem přišla o tátu ne kvůli smrti, ale kvůli tichu, které mu vrazili do srdce.
A tak, když někdo příště řekne, že za socialismu jsme neměli nic, ale byli jsme si blíž, budu mlčet. Ale uvnitř mě to zase zabolí. Protože někdy si připomínáme minulost jako něco romantického. A zapomínáme na její cenu. A já si tu cenu pamatuju až příliš dobře. Měla oči mého táty. A tvář, která se už nikdy naplno neusmála.
