Článek
Když dítě přijde na svět a nikdo na něj nečeká, zůstane po něm v porodnici jen nemocniční štítek. Možná plínka. Možná ani to ne. Nikdo si ho nevyfotí, nikdo mu nepohlídá první úsměv. A když odejde – do ústavní péče, do pěstounské rodiny nebo adopce – odchází často beze všeho. Jako by nikdy neexistovalo. V pátek 6. června se v Praze sešlo několik odhodlaných lidí, kteří se rozhodli udělat změnu. Každý z nich má jinou roli, každý si vybral jinou cestu pomoci a podpory. Ale s jedním cílem – aby žádné dítě nezačínalo život ve vzduchoprázdnu.
Michaela Chmelařová tehdy pracovala jako sestra v českobudějovické porodnici. Spolu s kolegyněmi si místo kávy kupovaly malé kufříky. Do nich dávaly drobnosti pro děti, které po porodu zůstaly samy. Ponožky, fotku, plyšáka. Věděly, že to nejsou „jen věci“, ale první otisky identity. Dnes, po dvanácti letech, má jejich projekt Život v kufříku mezinárodní uznání a funguje ve 14 krajích Česka. „Nejde o to, co v kufříku je. Jde o to, že někdo myslel na ten začátek. O soucit. O snahu pomoct,“ říká Michaela, která dnes vede dětskou kliniku ve Vinohradské nemocnici.
Dítě má právo vědět, kdo ho porodil a proč ho nechtěl. Někdy totiž ani jeho matka neví, co má dělat a jak se s touto situací vyrovnat.
Přechodná máma
Radka Švecová za čtrnáct let přijala do své náruče dvanáct dětí. Vždy jen na čas. Je pěstounkou na přechodnou dobu – pečuje o děti, než se najde jejich trvalý domov. Některé u ní stráví pár týdnů, jiné rok. Jedno z nich přišlo z kojeneckého ústavu. Bylo mu devět měsíců a nemělo s sebou nic. „Připadala jsem si, že neexistoval,“ vzpomíná Radka. Tehdy mu vytvořila vlastní krabici – malý kufřík, ve kterém bylo všechno, co zažili společně. Každé rozloučení je jiné. Někdy odchází z bytu, protože ten prázdný pokoj bolí. Ale ví, že dítě jde dál. Do rodiny, která ho čeká. A ona může být u začátku dalšího příběhu. „Nikdy své vlastní dítě neodložíte. Ale můžete být tím, kdo pomůže jinému. I kdyby jen na chvíli,“ říká tiše.
Naopak Klára Vohrnová dlouho doufala, že se jí podaří adoptovat dítě. Prošla vším – čekáním, soudy, nejistotou. Až letos v březnu si svou dceru konečně odvedla domů. Chtěla, aby si byly co nejblíž. A tak zkusila něco, co u adoptivních matek není běžné – adoptivní kojení. Začala odsávat mléko, hledala pomoc u laktačních poradkyň, pila bylinky. Ze začátku to nešlo. Ale nevzdala se. Po pár dnech se její dcera přisála. „Bylo to zásadní. Pomohlo nám to propojit se. Kojení není o mléku. Je o napojení,“ vysvětluje.
Dítě se může dozvědět informace o své rodině a pochopit, co se vlastně stalo.
Mateřské mléko získávala i od jiných maminek – celkem jich bylo dvacet. Společně s nimi, online komunitami a poradkyněmi, vytvořila kolem svého dítěte síť lidí, kteří pomáhali nést začátek života někoho jiného. Když Klára zjistila, že její dcera začala život úplně sama v plzeňské porodnici, zapojila i tuto porodnici do projektu kufříků. A sama začala psát pohádku – o kufříku, který se vydává světem hledat své místo. Hledá k ní teď ilustrátory a doufá, že se z příběhu stane knížka pro adoptované děti, která jim pomůže porozumět vlastní minulosti.
Založila také komunitní klub Láskyplná náruč, ve kterém propojuje adoptivní rodiče s pěstouny, pořádá pobyty a pomáhá těm, kteří teprve čekají. „Nejsme hrdinové. Jsme rodiče, kteří chtějí být rodinou. Ale víme, že dítě potřebuje víc než jen přijetí. Potřebuje vědět, že bylo chtěné. A že ho někdo miloval od začátku – bez podmínek.“ A tak, když někdy v nemocnici zůstane po porodu prázdná postýlka, nezůstává prázdná docela. Je tam kufřík. Malý, pevný. Uvnitř tichá zpráva: někdo tu byl. Někdo tě měl rád. A někdo na tebe čeká.
