Článek
„Fando, funíš jako prase, které vyleze z pelechu.“ To říkávala moje babička kamarádovi, protože byl trochu baculaté dítě. Později si z toho dělal legraci a dával tu větu k veřejnému pobavení. Říci něco podobného dnes, hrozila by babičce kontrola orgánu sociálně-právní ochrany dětí, možná i trestní stíhání pro psychické týrání svěřené osoby. Pryč jsou doby, kdy matky zcela běžně říkaly dcerám, které se divily, že si najednou nemohou rozepnout zip u sukně „nejez a cvič, vypadáš jako prase.“ Komentovat něčí vzhled je v dnešní době zcela nevhodné a nepřijatelné. Ve slušné společnosti se nic takového nedělá.
Je těžké se s tím smířit. Vždyť máme rádi nejrůznější narážky, vtipy, ironické poznámky a hodnocení velikosti či bezcennosti různých částí těla. Od útlého dětství jsme zvyklí pomlouvat, třeba že Maruška má největší prsa ve třídě, zatímco Anička tam nemá vůbec nic, a paní Poláčková z protějšího domu ve skutečnosti není těhotná, protože je tak šíleně tlustá. Pokud někdo tvrdí, že nikdy neslyšel žádnou poznámku o svém vzhledu, může se považovat za extrémně symetrického, krásného, šťastného, ale ve skutečnosti nudně nevýrazného jedince, který nikomu nestojí za pozornost. Body shaming lze přeložit jako zesměšňování nebo hanobení těla. Nejčastěji si ho spojujeme s tím, že se někdo někomu vysmívá kvůli jeho nadváze.
Mějte se rádi
Když bylo jednomu mládenci osmnáct let, zeptal se ve třídě paní učitelky, jestli může jít na záchod. Učitelka mu odpověděla otázkou, zda si jde na záchod píchnout steroidy. Celá třída vyprskla smíchy a od té doby se stal terčem posměchu za své vypracované svaly. V témže roce se umístil v anketě Sportovec roku Karlovarského kraje."Když jsem si šel na slavnostním galavečeru pro ocenění jako osmnáctiletý kluk s trémou, jediná otázka moderátora před plným sálem lidí zněla: Bereš to? Ne, odpověděl jsem mu na nepříjemnou otázku," vzpomíná mladý muž na nepříjemné posměšky. Urážkám se dnes již směje, ale pro dospívajícího kluka, který se snaží cvičit a žít zdravým životním stylem, to bylo dost těžké zvládnout.
Hlavním problémem je to, že spousta lidí má pocit, že když někomu řeknou, že by měl zhubnout, myslí to dobře. Moje tělo je moje a já za něj přebírám zodpovědnost. Pokud se nezeptám na názor druhého člověka, pravděpodobně ho nepotřebuji znát. Šikana kvůli nadváze je nezdravá, stejně jako extrémní body positivity. Tím se dostáváme k další fázi celého začarovaného kruhu, který vznikl tím, že žijeme v době, kdy má všechno nové jméno a to, co bylo dříve brzy zapomenuto jako nevhodný vtip, je dnes považováno za celoživotní trauma. Zároveň se společnost bojující proti stydění za tělo veze na vlně body positivity.
Příště jedeme na dovolenou jedině s jeřábem
Dobře míněné rady nepomáhají, naopak škodí. Říkat někomu, že by měl zhubnout, nebo jinak komentovat jeho vzhled s přesvědčením, že tak činíme pro jeho dobro, je zbytečné a kontraproduktivní. „Příští rok už budeme muset zajistit jeřáb.“ To řekla patnáctiletá dcera své matce poté, co ji chvíli pozorovala, jak se neúspěšně snaží zvednout z deky na písečné pláži. „Příští rok tě nechám doma, abych nemusela poslouchat tvoje řeči,“ opáčila matka. Pak si při plavání v moři nenápadně utřela slzy, které rozhodně nebyly způsobeny tím, že by se jí slaná voda dostala do očí. „Je na mě tak zlá,“ postěžovala si pak kamarádce nad talířem plným těstovin se smetanovou omáčkou v jedenáct hodin večer. Těžká situace. Ale žijeme v době, kdy je vhodné mlčet, kroutit hlavou, sdílet problém. Říct něco v tom smyslu, že se dívka stydí za svou matku, protože její velikost jí už v běžných situacích způsobuje problémy, není vhodné. Je to hanobení těla.
Nebo je naopak nejvyšší čas skoncovat s korektností a říct přítelkyni na rovinu, že dcera bude sirotek, pokud si bude ještě rok dávat v jedenáct večer talíře těstovin? Nebo to říct jinak, citlivě, laskavě? Najmout si psychologa, kouče, aby jí to oznámil? Každé druhé české dítě se setkalo s tím, že se mu někdo posmíval kvůli jeho vzhledu. Ukázal to průzkum Děti a kult krásy v online světě, který mezi více než deseti tisíci žáky a studenty provedlo Centrum prevence rizikové virtuální komunikace Univerzity Palackého v Olomouci a společnost O2. Na internetu jsou lidé mnohem zákeřnější a krutější. Rozhodně to není prostředí, kde by rady a vtipy byly podmíněny dobrým úmyslem někoho upozornit na problém, natož mu z něj pomoci. Je to přesně naopak. Jediný cíl je člověka co nejvíce urazit, ponížit a především zesměšnit před druhými.
Zdroje: HelpGuide, Verywellmind, Magnoliacreek, vědecká studie
