Herečce Marlene Dietrichové se dvořil celý Hollywood. Kvůli alkoholu a drogám zůstala opuštěná

Říká se o ní, že vždy dělala jen to, co se jí v danou chvíli hodilo, a nebrala ohledy na své okolí. Marlene Dietrichová se narodila 27. prosince 1901 v Berlíně jako druhá dcera pruského důstojníka Louise Dietricha a bohaté Josephiny Felsigové. Rodiče jí dali jméno Maria Magdalena a říkali jí Lena. Jako ve většině pruských rodin měla domácnost a výchovu na starosti její matka, která jí vládla železnou rukou. Dívkám měla dát takové základy, aby se z nich v budoucnu staly dobré manželky. Kromě toho se učily cizím jazykům, hrály na klavír a housle. Marlene obzvlášť milovala francouzštinu, protože byla od mládí přesvědčená, že v tomto jazyce zní všechno romanticky.

O dětství budoucí herečky, která dobyla Hollywood, se podrobně dozvídáme především z jejích deníků, které po její smrti do knižní podoby zpracovala její dcera Maria Riva. Jeden z deníků vypráví také o tom, jak se z Marie Magdaleny stala Marlene. Pro tuto změnu se rozhodla ve 13 letech, protože se jí jméno zdálo příliš dlouhé a chtěla, aby znělo více francouzsky. V červnu 1914 otřásl Evropou atentát na rakouského knížete Františka Ferdinanda a jeho manželku Žofii. Do první světové války vstoupil i Ludvík Dietrich. O dva roky později se rodina dozvěděla zprávu o jeho smrti. „Všichni jsou mrtví. Dnes má otec pohřeb. Dnes ráno jsme nešli do školy, ale na vojenský hřbitov za tátou. Právě mu vykopali hrob…,“ zapsala si do deníku.

Zapsala se na hereckou akademii Maxe Reinhardta, hrála menší role v divadlech, zpívala, zkrátka byla disciplinovaná a nesmírně pracovitá. Na jednom z konkurzů upoutala pozornost asistenta režie, sympatického Rudolfa Siebera. Když ji požádal o ruku, bez váhání souhlasila. Poválečný Berlín byl neklidný a mravy uvolněné. Marlene a Rudi obdivovali pestré pouliční divadlo plné transvestitů a prostitutek. Z tohoto období pochází hereččin slavný výrok: „Jen homosexuálové mohou vypadat jako opravdové sexy ženy.“ Tehdy si také poprvé nechala ušít pánský večerní frak s bílým motýlkem a cylindrem a oblékla si ho do nočního klubu. Transvestité ji zbožňovali, protože ztělesňovala přesně to, čím se chtěli stát. Brzy zjistila, že je těhotná, a okamžitě řekla manželovi, že se musí přestat milovat, aby ochránili dítě. Tím začala zcela nová etapa jejich společného života. Přestože manželství trvalo přes padesát let, každý žil svým vlastním životem. Nikdy se však nerozvedli.

Další etapa její kariéry odstartovala ve Vídni, kde natáčela němé filmy a zpívala v kabaretech. S výchovou dcery pomáhala Rudimu rodinná přítelkyně Tami, která se později stala jeho životní partnerkou. Marlene to přijala bez problémů, protože i ona měla celou řadu milenců, s čímž se netajila. O zásadní posun v její kariéře se zasloužil rakouský režisér Josef von Sternberg. Nejprve s ní natočil zvukový film Modrý anděl a poté jí zprostředkoval kontakt s hollywoodským studiem Paramount Pictures. Odjela do Ameriky a hned za svůj první film Maroko získala nominaci na Oscara. Sošku tehdy nezískala a tak to zůstalo po zbytek její kariéry. „Hrajte biblické postavy, kněze, smutné, tragické role, alkoholiky, šílence nebo mentálně postižené a získáte Oscara. Čím tragičtější postižení, tím větší šance na získání ceny. Podle mého názoru jsou porotci přesvědčeni, že pouze ztvárnění postiženého člověka může být brilantním výkonem,“ řekla rozzlobená diva v jednom z rozhovorů. A tak rozhodně nebyla nakloněna žádným dramatickým rolím, raději byla svůdná, krásná, neodolatelná. Femme fatale na plátně i v životě. Po svém boku měla řadu milenců a milenek a vždy působila tajemně, záhadně. Byla jako chameleon, nikdo nevěděl, co má za lubem.

Hitlerův vliv v Evropě rostl a schylovalo se k válce. Dietrichová se v té době oficiálně stala americkou občankou. Na počátku čtyřicátých let získal Hollywood novou hvězdu. Společnost 20th Century Fox uzavřela smlouvu s Jeanem Gabinem, který opustil okupovanou Francii. Marlene neponechala nic náhodě a okamžitě ho přijala. „Jean c' est Marlene,“ zavolala mu v hotelu a odstartovala tak jednu z nejsledovanějších afér desetiletí. Gabinovi však docházela trpělivost, Francie se zmítala ve válce a jeho americká kariéra nebyla zdaleka tak zářivá, jak si představoval. Nejprve se přidal k francouzským osvobozeneckým jednotkám a poté byl poslán na frontu do Alžírska. Marlene byla stejně odhodlaná do války vstoupit jako Gabin. Byla zařazena do skupiny umělců, kteří letěli bavit americké vojáky do severní Afriky. Bohyně stříbrného plátna zpívala slavné písně a vojáci ji milovali. Jejím úkolem bylo posilovat a udržovat jejich morálku.

Pokud by se zdálo, že její život byl jeden velký večírek, v němž musela vždy hrát hlavní roli, nebyli bychom daleko od pravdy. Nikdy si neodpustila žádnou chybu nebo nedostatek. A jakmile se najedla, použila další ze svých triků - prst v krku a vše vyvrátila. V poválečném období se její kariéra odehrávala především v Las Vegas, které se stalo světovým centrem zábavního průmyslu. Amerika toužila po rozptýlení. Kromě Dietrichové zde vystupovali také Louis Armstrong a Frank Sinatra. Marlene měla zpívat, ale byla si vědoma, že nemá takový hlasový rozsah, jaký by se od ní vyžadoval. Kdosi jí poradil, že by to mohl vyřešit kortizon, který dokáže uvolnit hlasivky. Začala ho tedy jíst jako pralinky. Bylo to v době, kdy nikdo netušil, že tato látka může mít vliv na vznik různých druhů rakoviny. Kdyby to tehdy herečka věděla, na jejím rozhodnutí by to zřejmě nic nezměnilo, protože byla přesvědčena, že je vůči nemocem běžných smrtelníků imunní. Drogy se staly její nedílnou součástí. Ve Francii objevila nový druh léku na spaní, silné hypnotikum, na kterém se brzy stala závislou. Dalšími léky si ulevovala od neutuchajících bolestí nohou, které ji trápily čím dál víc.

Dietrichová byla stále přesvědčena, že bude věčně mladá. Podmanila si Broadway i Londýn. Čím více však pila, tím méně přesvědčivý byl její hlas. Hvězda stříbrného plátna pohasínala, protože diváci chtěli show. Nadopovaná svými oblíbenými drogami a skotskou whisky se v roce 1975 vydala na turné do Sydney. Opilá se zřítila z pódia na podlahu a zlomila si stehenní kost. Odmítla zůstat v Austrálii a musela být v sádře letecky přepravena do Kalifornie. V roce 1978 dostala nabídku natočit další film. Všichni věděli, že je závislá na drogách a alkoholu a její zdravotní stav se zhoršuje. Posledních třináct let svého života strávila zavřená v pařížském bytě. Od zlomeniny kyčle v roce 1979 až do své smrti zůstala upoutána na lůžko. V posledních letech k sobě pouštěla jen pár vyvolených. Rodina s ní v tu dobu nemluvila a nejlepší přátelé od ní dávali ruce pryč. Zemřela 9. března 1992 a Němci jí vystrojili téměř státní pohřeb v Berlíně.

Zdroje: Collider, Artsy, IMBD, France24