Humor z minulosti aneb jakými vtipy se bavili lidé ve starověku i středověku

A co je vůbec zdrojem humoru? Může to být mnoho věcí, ale nejčastěji jsou to vtipy. Setkáváme se s nimi v celé historii lidstva. Jenže napadlo vás někdy, jakými vtipy se bavili lidé v dávné minulosti? A dokážeme vůbec pojmenovat, který vtip byl úplně první?

Vtip nebo také anekdota je charakterizován jako krátký vyprávěcí útvar s nečekaným závěrem a pointou. Právě pointa má být zdrojem smíchu a pobavení. Úroveň vtipů je samozřejmě různá, stejně jako existují různé druhy humoru. Máme vtipy černohumorné, sofistikované, jednoduché, ale i zcela přízemní. Některé prameny uvádějí, že skutečný boom vtipů nastal až v 18. století. Vzhledem k tomu, že se vtipy vždy přenášely hlavně ústním podáním, je velmi obtížné určit, která anekdota byla úplně první. Většina historiků se však shoduje, že první zaznamenaný vtip pochází z roku 1900 př. n. l. ze Sumeru (území jižní Mezopotámie). Má však spíše povahu přísloví a zní takto: Vtip je vtipný: Něco, co se od nepaměti nikdy nestalo? Že by si mladá žena neměla prdnout na klín svého muže?Ano, vtipy ve svých počátcích měly nejčastěji podobně fekální nebo sexuální charakter. Podle badatelů byl tento vtip sice zaznamenán v roce 1900 př. n. l., ale mezi lidmi koluje mnohem déle. Jeho pravděpodobný původ tak sahá až do roku 2300 př. n. l.

V roce 1823 byl v Egyptě nalezen papyrus známý jako Papyrus Westcar, který pochází z doby kolem roku 1600 př. n. l. Obsahuje několik příběhů, které jsou bohaté i na krátké vtipy. Například Jak pobavit znuděného faraona? Plavte se po Nilu s člunem plným žen oblečených pouze v rybářských sítích a přesvědčte faraona, aby chytil rybu. Třetí nejstarší vtip pochází ze starověkého sumerského města Adab a má podobu krátkého příběhu: Tři poutníci z Adabu jeli pouští ve voze taženém býkem a krávou. Prvnímu patřil býk, druhému kráva a třetímu náklad, který vezli. Když byli na suchu, rozhodovali se, kdo půjde hledat vodu. První odmítl, protože se bál lvů, druhý se bál, že se v poušti ztratí, a třetí si myslel, že ho o náklad připraví. Vodu se tedy vydali hledat všichni tři. Zatímco byli pryč, býk se podíval na krávu a ta měla tele, které snědlo celý náklad. Komu bude patřit tele? Možná to dnes mnohým ani nepřijde vtipné, ale v každém případě je to jedinečný vhled do stylu humoru dob minulých.

Humor považovali za důležitý také staří Řekové. Svědčí o tom například spis Filogelos, milovník smíchu, jehož autorem je pravděpodobně filozof Hierokles. Dílo pochází přibližně ze 4. nebo 5. století př. n. l. a je prvním uceleným vydáním různých vtipů. Obsahuje jich až 265. Terčem jejich vtipů byli často scholastici neboli intelektuálové tak chytří, až byli podle Řeků hloupí. Zde je jeden příklad podobného vtipu: Intelektuál se vydal na moře, když se zvedla prudká bouře. Jeho otroci se vyděsili a plakali hrůzou. Neplačte, utěšoval je. Ve své poslední vůli jsem vás všechny propustil na svobodu. Jiný úryvek z podobného soudku zní: Jeden muž si stěžoval intelektuálovi: Otrok, kterého jsi mi prodal, zemřel! A intelektuál mu odpověděl: Proboha, když jsem ho vlastnil, tak nikdy nezemřel!

Staří Římané se uměli velice dobře bavit. V následujícím vtipu, starém asi dva tisíce let, byl terčem humoru císař Augustus: Císař Augustus se procházel po své říši a potkal muže, který se mu velmi podobal. Augustus se nemohl ubránit otázce: Nesloužila snad někdy tvá matka v mém paláci? Muž odpověděl: Moje matka nesloužila, císaři. Ale můj otec ano. Ve spisech však najdeme i různé vtipy sexuální povahy. Mnoho z nich se točí kolem žen, které neustále touží po intimním styku. Jeden mladý muž se zeptal své krásné ženy: Ženo, co budeme dělat? Jíst, nebo se milovat? A ona mu odpověděla: Cokoli budeš chtít. Ale nemáme chleba. Podle dochovaných záznamů byl veselou hroudou i státník, filozof a řečník Marcus Tullius Cicero. Právě jemu se připisuje mnoho vtipů.

Přeskočme nyní do 15. století, kdy spatřil světlo světa knihtisk. Díky němu se vtipy šířily rychleji a my máme obraz o tom, jakými anekdotami se bavil středověký prostý lid. Začaly se dokonce tisknout speciální publikace plné vtipů, jedna z prvních, Facetiae, spatřila světlo světa v roce 1470. V jakém duchu se tedy nesly středověké anekdoty? Jejich protagonisty byli většinou obyčejní lidé, často manželský pár, ale také například kněží. Stejně jako antický humor byly i tyto vtipy obvykle velmi zemité, fraškovité a plné narážek na sexualitu. Jeden z nich například zněl: Jeden farář kázal lidem v Tivoli proti cizoložství: Je to tak strašný hřích, že bych raději měl ve své posteli deset panen než jednu vdanou ženu. Přízemní? Jistě, ale asi těžko můžeme od obyčejných lidí z 15. století očekávat nějaké sofistikované pointy nebo nějaký zvlášť inteligentní humor. Vtipy se postupně začaly objevovat v celých literárních dílech, románech a divadelních hrách. Oblíbeným se stal zejména žánr pikareskního románu.

Byl to slavný dramatik William Shakespeare ve své legendární tragédii Macbeth z roku 1606. Ve třetí scéně druhého dějství je totiž monolog, který začíná slovy: Ťuk, ťuk! Kdo je tam ve jménu Belzebuba? Podívejme se! Hrábě, které se oběsily, když zjistily, že pole budou i letos úrodná. Za oblibu tohoto druhu anekdot tedy můžeme pravděpodobně poděkovat Shakespearovi, který se vtipy sám velmi dobře bavil a pro kterého byl humor velmi osobním tématem.

Zdroje: Queensu, Britannica, Americanroma