Článek
Římané použili to, co už před nimi udělali Etruskové. A tím máme na mysli, že vymysleli systém využívající krytou kanalizaci, která odváděla dešťovou a odpadní vodu z Říma. Tento systém kanalizace byl nakonec zaveden v celé říši a současný historik Plinius Starší jej označil za nejpozoruhodnější ze všech úspěchů starých Římanů. Tento technický výkon umožnil, aby po celém starověkém Římě vznikaly veřejné lázně, záchody a latríny.
Všechny akvadukty vedou do Říma
Základem hygienických úspěchů Římanů byl pravidelný přísun vody. Římské akvadukty byly inženýrským počinem, který umožňoval přivádět vodu z čerstvých horských pramenů a řek přímo do centra města. První akvadukt, Aqua Appia, nechal postavit cenzor Appius v roce 312 př. n. l.. Frontinus, vodní komisař jmenovaný císařem Nervou na konci 1. století n. l., zřídil speciální posádky pro údržbu akvaduktů a rozděloval vodu podle kvality. Kvalitní voda se používala k pití a vaření, zatímco druhořadá voda sloužila fontánám, veřejným lázním a kanalizaci.
Zachované veřejné záchody v Ostii.
Římská kanalizace
Římská kanalizace plnila více funkcí a stala se pro růst města zásadní. Pomocí rozsáhlého terakotového potrubí odváděla kanalizace vodu z veřejných lázní i přebytečnou vodu z bažinatých oblastí Říma. Římané také jako první utěsnili toto potrubí betonem, aby odolalo vysokému tlaku vody. V době největšího rozkvětu čítal Řím kolem milionu obyvatel, kteří společně produkovali obrovské množství odpadu. Těmto obyvatelům sloužila největší stoka ve městě, Největší stoka neboli Cloaca Maxima, byla pojmenovaná podle římské bohyně Cloaciny z latinského slovesa cluo, což znamená čistit.
Římské toalety? Nic pro nás
Veřejné římské záchody, které byly často budovány z darů dobročinných občanů a vyšších vrstev, se datují do 2. století př. n. l. a nazývaly se foricae. Tyto toalety tvořily tmavé místnosti lemované lavicemi posetými otvory ve tvaru klíče umístěnými poměrně blízko u sebe. Římané se proto při používání foricae dostávali velmi blízko jeden k druhému a nebylo tak zachováno ani minimum soukromí. Na veřejných toaletách na obyčejný lid často číhalo velké množství nebezpečné havěti, včetně krys a hadů. V důsledku toho tato temná a špinavá místa jen zřídka navštěvovaly ženy a už vůbec ne bohaté ženy.
Elitní Římané však nikdy takové toalety nenavštívili. Místo toho se v domech vyšších vrstev budovaly soukromé toalety zvané latríny, postavené nad žumpami. Soukromé latríny pravděpodobně také příšerně zapáchaly, a tak mnozí bohatí Římané používali jen komorové hrnce, které vyprazdňovali otroci. Navíc, aby se zabránilo šíření škůdců do bohatých čtvrtí, byly soukromé latríny často odděleny od veřejné kanalizace a musely být vyprazdňovány rukama starověkých odstraňovačů hnoje.
Xylospongium - římská náhrada toaletního papíru
A jak to bylo s hygienou?
V rámci lázeňské etikety se nemocní obvykle koupali v odpoledních hodinách, aby se vyhnuli zdravým koupajícím se lidem. Stejně jako na veřejných záchodcích a na ulicích však ani v samotných lázních neexistoval denní úklid, takže se nemoc často přenesla na zdravé lidi, kteří tyto toalety navštívili následující den ráno. Římané používali k utírání se po použití latríny mořskou houbu na tyči, tzv. tersorium. Houby se často omývaly ve vodě obsahující sůl a ocet, která se uchovávala v mělkém žlábku pod toaletami. Ne každý si však s sebou nosil vlastní houbu a na veřejných latrínách v lázních nebo dokonce v Koloseu se používaly houby společné, čímž se nevyhnutelně přenášely nemoci, jako je úplavice.
