Milada Horáková bojovala s komunisty mnoho let: Proces proti ní byl zmanipulovaný a uměle vytvořený

„Moje místo je tady,“ říkávala bývalá poslankyně Československé strany národně socialistické Milada Horáková, když ji přátelé přemlouvali, aby utekla. Neustále byla v kontaktu s bývalými stranickými kolegy, s těmi, kteří odešli do exilu, i s těmi, kteří se rozhodli stejně jako ona. Státní bezpečnost však všechny její aktivity monitorovala a vyhodnocovala je jako pobuřující činnost proti republice. V úterý 27. září 1949 ráno odešla doktorka Horáková jako obvykle do práce. „Chtěla, abych byl doma kolem poledne, hlavně kvůli naší dceři Janě,“ popsal později Bohuslav Horák poslední chvíle s manželkou. Je tedy doma odpoledne, přesně jak si přála. V jednu chvíli však vidí, jak do jejich domu vcházejí oknem dva muži v dlouhých kabátech. Ještě stihne políbit dceru, pak přeběhne přes terasu na zahradu, přeskočí plot a uteče. Snaží se co nejrychleji dostat za svou ženou, aby ji varoval. Nepodaří se mu to. Milada Horáková je v tu chvíli již ve vazbě. Příslušníci StB neponechali nic náhodě a přišli ji zatknout přímo do kanceláře sociálního odboru pražského magistrátu, kde pracovala.

Ve 30. letech 20. století patřila k nejvýznamnějším představitelkám ženského hnutí v zemi a jako členka Československé strany národně socialistické se aktivně zapojila i do politického života. K ještě větší aktivitě Miladu Horákovou podnítila nacistická okupace. Pomáhala rodinám, které musely být vystěhovány z Němci okupovaného pohraničí, a byla aktivní i v odboji. Netrvalo však dlouho, v létě 1940 ji i jejího manžela zatklo gestapo. Následovaly desítky výslechů, mučení a nakonec vězení. Trest smrti, který jí hrozil, však nakonec drážďanský soud změnil na osm let vězení. Po válce se znovu setkala se svými nejbližšími. S otcem, s manželem Bohuslavem, který přežil koncentrační tábor i pochod smrti, a s dcerou Janou. O její osud se velmi obávala, protože jí bylo teprve šest let, když je odvezlo gestapo. Po celou dobu se o ni starala Miladina mladší sestra Věra.

Po návratu domů se opět zapojila do veřejného života a to jako poslankyně, předsedkyně Československé rady žen, místopředsedkyně Svazu politických vězňů a členka vedení Národně socialistické strany. A byla jednou z prvních, kdo hlasitě varoval, že českoslovenští komunisté podnikají na příkaz Moskvy kroky, které povedou k nastolení diktatury i u nás. Když se jim to v únoru 1948 podařilo, Milada Horáková se netajila svým odporem k novému režimu. Postupně byla zbavena všech veřejných funkcí a nakonec se v den tragické smrti ministra Jana Masaryka sama vzdala poslaneckého mandátu. „Chci jít přímou cestou,“ vysvětlila své rozhodnutí.

Začala pracovat jako úřednice na pražském magistrátu, ale i nadále byla politicky aktivní. Byla v kontaktu s některými exponenty předúnorových stran a diskutovali nejen o současné situaci, ale i o možném vývoji v Československu po pádu totalitního režimu. Komunisté ji podezřívali z podvratné činnosti, a i když neměli v rukou žádné důkazy, přesto si pro ni ve zmíněný zářijový den roku 1949 přišli. Důvod jejího zatčení jí nesdělili v domnění, že při domovní prohlídce najdou nějaké důkazy. Byli však nemile překvapeni. Přestože ji prováděli opakovaně, nic relevantního nenašli. Nebylo to jediné fiasko StB. Chtěli zatknout i jejího manžela, ale tomu se podařilo utéct. Dva měsíce se skrýval, až se mu nakonec podařilo dostat za hranice.

Trestný čin, kterého se měla dopustit, byl pobuřující spiknutí proti republice a jejímu lidu. A nejen ona. Kromě Milady Horákové, která měla být hlavou údajného spiknutí, zatkla StB desítky dalších lidí, z nichž byla uměle vytvořena zločinecká skupina. Byli v ní bývalí představitelé demokratických stran, ale i podnikatelé a bývalí komunisté. Zkrátka ideologičtí odpůrci režimu. Předehrou k monstrprocesu, který byl naplánován a proveden od A do Z, byly nekonečné výslechy těchto vězňů, jejich ponižování, psychické a fyzické týrání, neustálé opakování otázek a vynucování přiznání. Výslechů se účastnil i náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb. Jedna z obviněných a později odsouzených, Antonie Kleinerová, po letech vzpomínala, že ji při každé návštěvě krvavě bil do obličeje. „Při posledním výslechu na mě křičel, že je jedno, jestli se přiznáme, nebo ne. Že to nic nezmění, protože už pro nás mají připravené rozsudky.“

Soud s vůdci spiknutí začal 31. května 1950. Kromě Milady Horákové byli z velezrady, špionáže, přípravy státního převratu a dalších trestných činů obžalováni národní socialisté. Senátu předsedal Karel Trudák, obžalobu zastupovali prokurátoři Josef Urválek, Juraj Vieska, Jiří Kepák, Antonín Havelka a Ludmila Brožová. Soudní proces, který probíhal v atmosféře davové hysterie, vysílal rozhlas v přímém přenosu a soudní síň byla plná lidí, které komunisté pozvali do Prahy z celé republiky. Rodinní příslušníci obžalovaných nebyli vpuštěni. Pečlivě připravené představení se však organizátorům vymklo z rukou. Někteří z obžalovaných se odmítli držet scénáře a vyvraceli obvinění. Zejména Milada Horáková, kterou soud vyslýchal jako první, vystupovala statečně. Bylo jí jasné, o co v procesu jde a že nikdo z obžalovaných nemůže doufat v osvobozující rozsudek. Oponovala žalobcům i soudcům, proti mnohým obviněním se bránila, ale byly i momenty, kdy je přiznala, i když byly zjevně nesmyslné.

Osmého června konečně padl dlouho připravovaný rozsudek - čtyři tresty smrti, čtyři doživotí a pět trestů těžkých prací v rozmezí od 20 do 28 let vězení. S výjimkou Milady Horákové se všichni odvolali, ale její otec a sestra to udělali za ni. Zbytečně. Nejvyšší soud odvolání zamítl. Stejně dopadly i žádosti o prezidentskou milost pro odsouzené k trestu smrti, které Klementu Gottwaldovi podali například Albert Einstein nebo Winston Churchill. Večer před popravou bylo Miladě Horákové umožněno alespoň setkání s nejbližšími příbuznými. Přišla za ní její dcera a sestra s manželem. „Celá návštěva probíhala vestoje, nesměli jsme si sednout. Maminka mluvila velmi statečně téměř celých dvacet minut, které nám byly na návštěvu povoleny. Její hlas byl pevný, vyrovnaný, neplakala, zatímco my jsme plakali,“ prozradila Jana Kánská v jednom z rozhovorů. Chtěla matku obejmout a políbit na rozloučenou, ale ani to jí dozorci nedovolili.

„Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Neplačte! Je to lepší takhle než pomalu umírat. Mé srdce už nemohlo vydržet dlouhé období nesvobody. Nejsem bezmocná ani zoufalá. Je ve mně pokoj, protože mám pokoj ve svém svědomí. Vaše, jen Vaše, Milada,“ napsala doktorka Horáková v dopise na rozloučenou několik hodin před tím, než ji odvezli na popraviště. V úterý 27. června 1950, krátce po páté hodině ranní, začali dozorci přivádět odsouzené na šibenici. Jako první byl odsouzen Záviš Kalandra, po něm Oldřich Pecl, pak Jan Buchal a nakonec v 5.35 hodin Milada Horáková. Její kati se ji rozhodli trápit do poslední chvíle. Nezemřela tedy na šibenici po rychlém zlomení vazu, ale byla pomalu udušena. Podle záznamů uplynulo od začátku popravy do okamžiku, kdy lékař konstatoval smrt, téměř čtvrt hodiny.

Zdroje: Deník.cz, Pamětnároda.cz, Britannica