Článek
Není to tak dávno, snad na začátku července, co se do našeho bytového domu nastěhovali dvě ukrajinské rodiny. A jedna z nich je u nás na patře. Já a můj manžel z Ukrajinců nemáme dobrý pocit, protože nás před několika lety napadli. Ale což, pomysleli jsme si, všichni nejsou stejní. Tak se k nám postupně stěhovali, my jsme je tajně sledovali a čekali, co z toho bude.
Rámus při stěhování nic není
Samozřejmě, že když se člověk stěhuje, nadělá přitom větší rámus, než by chtěl. To nám samozřejmě nevadilo, protože to chápeme. No nic, noví nájemníci se nastěhovali a my jsme zjistili, že mají celkem 3 děti. K tomu tam s nimi zřejmě žijí rodiče. V bytě 3+1 celkem 7 lidí. Dobře, i do toho nám nic není a chápeme, že ti lidé nemají kam jít. Čekáme, co bude dál. Začali jsme si hledat nějaké články na internetu. Absolutně jsem neměla nejmenší ponětí o tom, že se v České republice nachází tolik lidí, kteří mají Ukrajinců plní zuby. Všichni si na ně stěžují a říkají, že je s nimi jenom zle. Začala jsem se tedy obávat, co čeká nás v tomto doposud poklidném domě
To, co následovalo, jsem dodnes nepochopila
Uplynulo pár týdnů a rodina se zabydlela. Venku začalo stávat luxusní auto BMW s ukrajinskou SPZ. No co, každý má to, na co si vydělal, říkám si. Znovu jsem si vzpomněla na to, jak jsem četla článek o tom, že lidé Ukrajincům jejich auta závidí. Ale proč, co je na tom? My Češi také máme různá auta. Někdo Trabanta, druhý Porsche. I u nás žijí různě bohatí lidé. Když je válka, jsme na tom všichni stejně. Sbalíme kufry a jedeme pryč. A je jedno čím.
Jednoho sobotního odpoledne jsem však zůstala stát ve dveřích jako opatřená. Zvonek, jdu otevřít. Tam stáli všichni naši sousedé za dveřmi. A je to tady, pomyslela jsem si. Oni však měli v ruce buchtu, bonboniéru a víno. Mluvili sice velmi špatně, ale přišli se s námi přivítat. Pozdravit nás a říct, že se nemusíme bát. A že máme přijít k nim na kávu. Šla jsem, manžel nebyl doma. Nechápala jsem. Takový pořádek, co doma měli, jak strašně milí a ochotní tito lidé jsou. Hned jsem si vzpomněla na článek o tom, že Češi je nemají rádi. Chápu, ne všichni jsou stejně hodní, ale přece je nemůžeme házet do stejného pytle.
Máme skvělé sousedy
Zdržela jsem se u nich asi 3 hodiny. Chtěla jsem odejít dříve, ale paní připravila dobrou svíčkovou omáčku, kterou se prý chtěla naučit, jako typické české jídlo. Ocenila jsem snahu a dala rady, jak jí udělat lépe. Pokorně je přijala. I staří rodiče byli velmi milí a strašně přátelští. Děti krásně vychované, pomyslela jsem si, že snad lépe, než ti naši. Zjistila jsem, že celá rodina pochází z Charkova. Jedné noci jim nad hlavami padaly bomby a oni ve 3 ráno odjeli s jednou taškou. Pan Ivan pracuje jako ajťák, paní Olena je lékařka. Nestačila jsem se divit.
Poklidné odpoledne skončilo a já se rozhodla, že se o toto odpoledne musím podělit se světem. Nechci Ukrajince obhajovat, ani je omlouvat za to, jak se tu chovají. Chci poukázat na to, že každý není stejný a je třeba člověka nejdříve pořádně poznat, než ho začneme soudit. Nikdy lidé nejsou stejní a nevíme, čím si prošli.
