Článek
Bylo 2. března 1998. Desetiletá Natascha se připravovala na cestu do školy. Protože se včera večer pohádala s matkou, odchází z domova bez rozloučení. „Už jen osm let a budu se moct sama rozhodnout, co chci,“ broukala si pod nosem. Po cestě do školy odbočila do boční ulice, kde u obrubníku stál bílý minivan a kolem něj se motal mladý muž. Navzdory motýlům v žaludku neohroženě vykročí vedle auta. To, co následovalo, by jako vystřižené ze špatného filmu. Muž vtáhl dívku do auta a spěchal pryč. Když se školačka do večera nevrátila domů, její matka zavolala policii.
Čelila podezření i soucitu
V roce 2006 se v médiích objevila senzační zpráva. Po více než osmi letech se ze zajetí vynořila dívka, o níž si všichni včetně jejích rodičů mysleli, že je pravděpodobně mrtvá. Na obrazovce sedí naproti moderátorovi v provizorním studiu vybudovaném v nemocnici modrooká mladá žena s fialovým šátkem na hlavě. Trpělivě odpovídá na otázky a diváci i novináři se nestačí divit. Nejde jen o hrůzu, kterou popisuje, ale také o její vytříbený styl, který podle mnohých vůbec neodpovídá představě, jak by se měla dívka po několika letech věznění vyjadřovat. A tak se hned druhý den Natascha Kampusch stává obdivovanou i podezřelou postavou. Stejně jako její krajané před více než padesáti lety odmítali uvěřit záběrům z koncentračních táborů, tak se mnozí její současníci odmítali smířit s myšlenkou, že by někdo mohl po tak hrůzných zážitcích působit tak zdánlivě normálně. Co se odehrávalo a odehrává v duši dítěte, dospívající dívky a nyní vyspělé ženy, se asi nikdy zcela nedozvíme. Její příběh bychom si však měli připomínat hned z několika důvodů.
Měla těžké dětství
Natascha se narodila 17. února 1988 do rodiny Brigitty Sirny a Ludwiga Kocha. Její rodiče byli svobodní a z matčiny strany měla dvě nevlastní, v té době již dospělé sestry. Její otec byl pekař a spolu s Brigitou, vyučenou švadlenou, si postupně otevřeli malou kavárnu s pekárnou. Ačkoli vyrůstala v nepříliš podnětné části Vídně (sídliště Rennbahnweg bylo panelákovou džunglí na způsob někdejších nejhorších částí Prahy, kde nebyla nouze o narkomany, sociálně slabé skupiny či asociály), své rané dětství později popisovala poměrně harmonicky. Když jí bylo pět let, rodiče se rozešli, matka si později našla přítele. O malou Nataschu nikdy nebylo dobře postaráno, hádky a křik byly na denním pořádku a skutečnost, že se holčička začala počůrávat, svědčí o tom, že to nebylo zrovna idylické prostředí. Když se k tomu přidalo přibírání na váze po emočním stresovém přejídání, nebyla nouze o posměšky a škádlení ze strany spolužáků. Natascha byla spíše uzavřeným dítětem, což byl další možný stresor, který odhalilo policejní vyšetřování krátce po jejím zmizení. Přestože si Natašina únosu všimla dvanáctiletá školačka, která odbočila do stejné ulice, pátrání po pohřešované dívce bylo neúspěšné.
Měla z ní být dokonalá partnerka
Policie zkontrolovala několik desítek bílých dodávek, ale bezvýsledně. Zazvonili také u dveří domu ve Strasshofově ulici. Otevřel jim 36letý Wolfgang Přiklopil, který ochotně otevřel bílý minivan. Uvnitř našli stavební materiál a spokojili se s jeho prohlášením, že byl celý den doma. Odjeli bez dalšího vyšetřování, přestože Přiklopil neměl žádné alibi potvrzené jinou osobou. To už se ale Nataša několik hodin třásla zimou a strachem ve sklepě. Wolfgang Přiklopil byl tak trochu podivín. Vyrůstal s puntičkářskou matkou posedlou čistotou a pořádkem, která svého syna držela zkrátka. Kvůli svému velkému a křivému nosu se mu ve škole posmívali a něžné pohlaví o něj nejevilo velký zájem. Z plachého a nesmělého mladíka vyrostl muž, který toužil po partnerce, ale nemohl ji najít. Kdo ví, kdy se v něm něco zlomilo a on se rozhodl, že když nenajde ženu, která by ho chtěla, vyrobí si ji sám. Jisté je, že když číhal na svou oběť, měl už doma připravenou převýchovnou celu. Byl to v podstatě bunkr, který nechal jeho dědeček postavit pod domem v době vrcholící studené války v 70. letech.
Žila v místnosti bez oken
Místnost měla necelých šest metrů čtverečních, a přestože neměla okna a k přívodu čerstvého vzduchu sloužil pouze ventilátor, byl v ní záchod a umyvadlo a vchod střežily zvukotěsné dveře, zvenčí pečlivě maskované. První dny musely být pro holčičku doslova peklem. Nejenže netušila, co se vlastně stalo, ale navíc ji trápil řečmi o tom, že ji už nikdo nehledá a že rodiče za ni odmítli zaplatit výkupné, protože ji už rozhodně nechtěli vidět. Únosce požadoval, aby mu říkala můj pane, a po chvíli jí také zakázal mluvit o čemkoli z minulosti a místo jejího vlastního jména jí říkal Bibiano. Tři roky se nesměla hnout ze svého pokoje. Také jí neustále říkal, že pokud se pokusí volat o pomoc a její hlas zaslechne někdo ze sousedů, zabije ji i toho, kdo se jí pokusí pomoci. Poslušnost a dodržování příkazů si vynucoval bitím, vyhrožováním, omezováním jídla, světla nebo dokonce přívodu vzduchu. Teprve postupně si dívka získala jeho důvěru a čas od času jí bylo dovoleno vyjít na světlo. Ale také musela uklízet nebo mu vařit, to vše bylo doprovázeno ponižováním a výtkami, jak je neschopná. Rozum zůstává stát nad tím, že během těch dlouhých let navštěvovala preláta o víkendech jeho matka, která mu chodila vařit.
Dnešní pohled na dům, ve kterém tehdy desetiletá dívka prožívala jednu z nejhorších kapitol svého života. Zde žil její únosce Wolfgang Přiklopil.
V osudový den využila správné situace
Dne 23. srpna 2006 mladá žena myla a čistila auto svého pána. Jak jinak než pod dohledem. Když vysávala koberce a kufr, zazvonil Přiklopilův mobilní telefon. Kvůli hluku poodešel kousek stranou a hovor vyřídil. Nataša usoudila, že teď, nebo nikdy. Rychle doběhla k živému plotu, který odděloval pozemek od sousedů, přeskočila ještě několik dalších a vběhla do kuchyně, kde jednasedmdesátiletá paní právě připravovala jídlo. Zoufale ji prosila, aby zavolala policii, protože byla unesena. Bála se, že Přiklopil každou chvíli přijde a splní své výhrůžky, že zabije všechny svědky. Jeho slabošská povaha se však naplno projevila ve chvíli, kdy zjistil, že jeho ideální žena utekla. Zamířil k železničním kolejím a svůj život ukončil skokem pod vlak.
Nechtěně v hledáčku médií
Sice se dočkala vytoužené svobody, ale rozhodně ne klidu. Její senzační znovuobjevení po tolika letech fascinovalo laiky i odborníky. První kroky vedly z policejní stanice do nemocnice. Vyšetření ukázalo podvýživu a několik starých zlomenin. Její oči, přizpůsobené umělému osvětlení reagovaly přecitlivěle na přirozené střídání světla a tmy a hodnou chvíli se mihotaly. Pobyt v kobce narušil její vnímání vzdálenosti, což jí velmi ztěžovalo pohyb ve větším prostoru. Teprve po třech letech terapie byla schopna zvládnout delší cesty autem nebo vlakem bez nevolnosti. Přidaly se poruchy příjmu potravy, které v následujících letech rozkolísaly její váhu od neúměrné štíhlosti až k obezitě. Kromě toho probíhala doslova mediální štvanice na každý její pohyb nebo slovo. Přestože lékaři v otevřeném dopise žádali veřejnost a novináře, aby jí dali vydechnout, dosáhli pravého opaku. Po několika dnech tedy souhlasila se třemi rozhovory. Ty bohužel jejímu obrazu spíše uškodily, než pomohly. Rozpačité bylo i první setkání s její matkou, která ji sice zpočátku velmi podporovala, ale jak vycházely najevo další a další skutečnosti, jejich vztah opět ochladl. Ze svých traumatických zážitků se vypsala v několika knihách. I po tolika letech ji však stále trápí noční můry a nenachází klid, natož lásku a partnera.
