Článek
Pripjať byla založena v roce 1970 jako účelově vybudované město pro pracovníky nedaleké černobylské jaderné elektrárny. Jeho přibližně 50 000 obyvatel se před katastrofou těšilo modernímu vybavení a prosperující komunitě. Po katastrofálním jaderném výbuchu 26. dubna 1986 však bylo město náhle evakuováno a zůstala po něm zpustošená krajina zamrzlá v čase. Když dnes vstoupíte do Pripjati, máte pocit, že jste vstoupili do minulé éry. Budovy, ulice a veřejná prostranství zůstaly od evakuace z velké části nedotčeny a nabízejí pohled na každodenní život v sovětské éře. Bytové domy v sovětském stylu, velkolepý palác kultury, opuštěný zábavní park a strašidelná nemocnice s rozpadajícím se lékařským vybavením jsou strašidelnou připomínkou kdysi živé existence města.
Vzhůru za dobrodružstvím
Naše cesta do Černobylu začínala v Bratislavě. Z Brna jsme autem vyjeli raději s určitou rezervou, abychom se nikde nezpozdili. S mírnými obavami kvůli místním existencím zůstalo zaparkované na neplaceném parkovišti v Bratislavě. Zde nás čekal minibus s velmi milým průvodcem, abychom se přibližně kolem páté hodiny ranní mohli vydat na šestihodinovou cestu do Užhorodu. Následně jsme se přemístili a přestoupili na vlak do Kyjeva. Napětí vzrůstalo a naše obavy s adrenalinem stoupaly nahoru. Na vlastní kůži jsme poprvé poznali ukrajinské silnice a ujistili se jak dobře se máme v Česku.
Kontaminovaný kraj
Černobylská havárie způsobila katastrofální únik radiace a oblast se stala nebezpečnou pro lidský život. Přetrvávající úroveň radiace v Pripjati a jejím okolí učinila z města mrazivé svědectví o neviditelném nebezpečí jaderné energie. Slouží jako drsná připomínka důsledků lidských chyb a dlouhodobých dopadů na životní prostředí a budoucí generace. Po více než šesti hodinách jsme se dostali k velmi přísně střežené hranici zóny, kde proběhla kontrola našich cestovních dokladů a povolení pro vstup do této zóny. Poté jsme mohli pokračovat zónou dál. Následoval přesun po zpevněné silnici směr Pripjať. Objevil se nádherný pohled na panoramata zničené černobylské elektrárny, včetně nedostavěných bloků pět a šest a přilehlých chladících věží.
Město duchů
Kromě toho, že jsme projeli kolem Červeného lesa (tomu se tak říká, protože v době výbuchu jaderné eletrárny sem dopadlo velké množství radiace) jsme pokračovali dále, až na Most smrti. Most smrti je jedním z hlavních symbolů Pripraji. Z něj je přímo vidět na černobylskou elektrárnu. Po výbuchu se na něm údajně scházeli lidé a sledovali hořící čtvrtý blok. Ti zde nakonec dostali smrtelnou dávku radiace. Přesunuli jsme se do místní školy. Rozbitými okny bylo vidět do pětadvacet let opuštěné učebny. Představa, že děti učebnu opustili v zápalu učení před pětadvaceti lety byla velmi depresivní. Po návštěvě školy jsme se vydali do místního lunaparku, jehož slavnostní otevření se mělo konat v rámci oslav 1. máje 1986. Rezivějící autodrom, ruské kolo, houpačky a dětský kolotoč se však svého zprovoznění nikdy nedočkaly. Místo poklidných oslav, došlo ve městě v holý boj o život. Je však zcela jasné, že ruské kolo se brzy zřítí.
Krásy přírody
Navzdory devastaci způsobené černobylskou katastrofou musím uznat, že příroda postupně rekultivovala části Pripjati a jeho okolí. Postupem času prorostly betonem stromy a vrátila se divoká příroda, což vytváří nečekaný kontrast mezi opuštěností opuštěného města a vytrvalostí života tváří v tvář nepřízni osudu. Město nepřipomíná město, jako spíše velkou džungli. Pripjať bude navždy svědectvím a živým důkazem černobylské katastrofy a zároveň připomíná důležitost jaderné bezpečnosti a potřebu neustálé ostražitosti v oblasti jaderné energie.
Zdroje: Cestovatelský zápisník autorky
Další zdroje: Chernobylzone.cz, Stoplusjednička.cz
