Neúspěšný dánský experiment: Evropští kolonizátoři se pokusili násilím převychovat inuitské děti

Když se Grónsko v roce 1814 dostane pod dánskou nadvládu, v Evropě zavládne rozčarování nad životním stylem obyvatel kolonie, místních Inuitů, která ještě nebyla ovlivněna okolním světem. „Jsou to pohané,“ rozčilují se někteří lidé, a tak se evropští kolonizátoři snaží domorodým Inuitům vnutit křesťanství. A to zdaleka není všechno. Chtějí, aby dosud uzavřená komunita žila moderním způsobem života, stejně jako oni. Jejich počínání však naruší jejich nezávislost a učiní je závislými na obchodu, přičemž mezi produkty, které nakupují, je alkohol, tabák a dokonce i některé druhy drog, které Inuité dosud neznali. Navíc se napříč jejich osadami začnou šířit nemoci přivezené z Evropy, jako je například tuberkulóza.

V 50. letech 20. století se oči dánských vládních úředníků opět upřely na Grónsko. „Musíme tuto katastrofální situaci změnit,“ je rozhodnuto. Následně je zřízeno grónské ministerstvo a státní organizace, které mají zlepšit místní infrastrukturu. V důsledku těchto změn se lidé stěhují z vesnic do nově se rozrůstajících měst, kde zcela mění svůj způsob života. Zvyšuje se tím také počet Dánů žijících v Grónsku, kteří zaujímají pozice, pro něž místním chybí vzdělání a zkušenosti.

Do popředí tak brzy vystoupí potřeba zajistit generaci Inuitů, která bude schopna žít moderním způsobem života. „Informujte nás o nadaných dětech ve výše uvedeném věkovém rozmezí,“ mají za úkol grónští ředitelé škol a zástupci církví. Z nich je pak vybráno 22 dětí, které se mají naučit žít v moderním světě a ovládat dánský jazyk. „Budou z nich malí Dánové, kteří změní Grónsko,“ zní všeobecné přesvědčení dánských úředníků, když vybírají své vyvolené z řad sirotků ve věku od šesti do deseti let.

Úředník se sladce usmívá. „Nebojte se, naučíme děti dánskému jazyku a našemu způsobu života, což jim usnadní budoucnost,“ říká tento představitel dánského království dospělých Inuitů s pomocí překladatele. Rodiny o takovém nápadu zprvu nechtějí ani slyšet, ale při opakovaných návštěvách je na ně vyvíjen nátlak a některé z nich nakonec přikývnou. Zřejmě věří, že pro své děti udělali to nejlepší, co mohli. 7. června 1951 přijíždějí vybrané děti do Dánska. V přístavu na ně hledí stovky neznámých tváří. „Co kdyby si sem přivezli nějaké nemoci,“ obávají se místní obyvatelé.

„Já chci domů,“ ozve se výkřik. „V Dánsku se nebrečí,“ zní odpověď, a tak musí eskymácké děti své trápení skrývat. Nejedno z nich pláče večer potají, schované pod dekou, aby nikdo nevěděl, jak se cítí. Křehká psychika dětí je ve stále horším stavu, a ne všechny mají to štěstí, že mají laskavou pěstounskou rodinu, ke které se po létě přestěhují. Touží po svých blízkých a jsou nešťastné ze světa, který je pro ně zcela nepochopitelný. Bojí se dopravy, narážejí na jazykovou bariéru, mnoha věcem nerozumějí. Pryč je jejich ledově bílý domov, kde sice žili v drsných podmínkách krutého mrazu, ale měli svůj jazyk, zázemí a rodinu. Přesto alespoň někdy hrůzu, kterou zažívají, vystřídají krásné zážitky. „A můžeme tam opravdu jet,“ ptají se a jsou plní úžasu, když se jdou poprvé koupat do moře.

Jedna z dívek, už jako dospělá žena, vzpomíná na setkání s matkou po vystoupení z lodi. Rychle jí vyprávěla, jak se jí daří, ale eskymácká žena se tvářila velmi zmateně. Své dceři vůbec nerozuměla, protože mluvila dánsky a svůj mateřský jazyk mezitím zapomněla. Propast mezi nimi se už nikdy nezacelila. Helene nemohla matce odpustit, že dovolila, aby ji odvezla a pak umístila do sirotčince v Grónsku. „Nemůžeme je nechat jít do podmínek, v jakých žijí jejich rodiny po tolika námahách,“ argumentovali úředníci, a místo aby se děti vrátily ke svým blízkým, předal je Červený kříž do sirotčince v grónském Nuuku, kde měly pokračovat v nastolené převýchově. Směly mluvit pouze dánsky a nesměly se setkávat s jinými inuitskými dětmi. Rodiče je směli navštěvovat jednou týdně.

Předpoklad, že inuitské děti s dánskou výchovou budou pro svou zemi velkým přínosem, se ukázal jako mylný. Těžká situace má na děti hluboký dopad. Mnohé z nich jsou v dospělosti závislé na alkoholu a drogách, potýkají se s životem na ulici a výjimkou bohužel není ani několik sebevražd spáchaných do 50 let věku. Jen málo z nich zplodí potomky, ale protože byli zcela odstrčeni, mnozí nejsou schopni vést úspěšný rodinný život, a tak jejich děti končí v dětských domovech. Výjimkou je Eva, která odešla z Grónska v osmi letech, vystudovala, vdala se, starala se o děti a měla vnoučata. „Když nás rozdělili, plakaly jsme,“ vzpomíná na dobu, kdy byla poslána do jiné pěstounské rodiny v Dánsku, než její sestra. V dospělosti se hrdě hlásí k inuitské národnosti, ale na své pěstouny nezanevřela.

V roce 1998 zaslal Dánský červený kříž pozůstalým dětem dopis, v němž vyjádřil lítost nad incidentem, do něhož byly zapleteny. O 11 let později přišla omluva také od dánské pobočky organizace Save the Children, která převoz sponzorovala. Přesto šest bývalých Gróňanů celá desetiletí bojovalo za to, aby se jim dánská vláda omluvila. Reakce však byla taková, že se jedná o minulost.

Zdroje: EuroNews, Ctvnews, BBC