Článek
Picasso za svůj dlouhý život vytvořil rozsáhlé a rozmanité dílo. Má své slabší momenty, ale zaručuje určitou přitažlivost. Nesnášel odpor a ve své tvorbě i životě se ubíral vzpřímeně všemi směry. Jeho slavné „nehledám, ale nacházím“ signalizuje odvážnou energii. Dobýval, zabydloval a nakonec odkládal své ženy, byty, ateliéry, obrazy a sochy, aby mohl jít dál. Sbíral a shromažďoval nejrůznější věci, plnil své domy uměním a harampádím, které pak opouštěl. Byl egocentrický, přitažlivý a inspirativní. Jeho nekonečná hra ve všem co dělal, pokaždé omamovala okolí. Patřil všem, ale nikde nebyl doma.
Dítě smutku a bolesti
Pablo Piccaso se narodil 25. října 1881 ve španělské Malaze. Výtvarný talent zdědil po otci, malíři, který se věnoval především naturalistickým obrazům ptáků, zejména holubů. Jeho matka tvrdila, že ji Pablo prvními slovy neoslovil jako matku. Jeho první slova měla být „piz, piz“, což měla být zkratka španělského výrazu pro tužku (lápiz). Tužka se velmi brzy stala jeho nerozlučným společníkem a chlapec maloval podle vlastních slov jako Raffael. Stovky holubic a dalších motivů zaplavily jeho skicáky. O tom, že nešlo o sebechválu, svědčí skutečnost, že když otec našel skici svého třináctiletého potomka, malování se vzdal. Jeho dětství bylo poznamenáno smrtí sedmileté sestry Conchity v roce 1895.
Jeho názory a tvorba se začaly objevovat na konci 19. století v Barceloně, kde se dostal do okruhu mladých současníků, kteří obdivovali anarchismus. Politické přesvědčení nekonvenčních spisovatelů, malířů či básníků bylo bohémské. Vzorem mu byl Bakuninův výrok „Vášnivá touha po destrukci je zároveň tvůrčí vášní“. V roce 1925 se stal členem skupiny Tvořivost. Anarchismus ukázal Picassovu bídu pod tlakem společenského systému. Volnomyšlenkářství, odpor k autoritám a sexuální svoboda vytvářely nové klima. V něm Picasso hledal odpovídající estetiku, která se projevila už na jeho první výstavě v jeho oblíbeném podniku. A malířova témata? Chudoba, nemoc a smrt, bary a kavárny a řada autoportrétů.
Usmíření s rodinou
Na podzim roku 1900 se neklidný umělec usmířil s rodinou a s jejím požehnáním se vydal do Paříže. Zde mohl konečně na vlastní oči spatřit obrazy Bonnarda, Muncha a jemu obzvláště blízkých van Gogha, Toulouse-Lautreca a Cézanna, díla nezávislá a zároveň zoufale neprodejná. Do Picassova světa vtrhla modrá barva. Ani v tomto společenském období nešířil ideu krásy a harmonie. „Pro mě to slovo nemá žádný význam, protože nechápu, odkud se bere jeho smysl a k čemu vede,“ prohlásil tehdy dvacetiletý umělec o kráse. Naopak zůstal přesvědčen, že umění je dítětem smutku a bolesti. Proto se nikdy nepodbízel obecnému vkusu, ani když existenciálně trpěl. Časem se situace obrátila. Picasso měl rád peníze. Jeho hrabivost snad dosáhla takového stupně, že ji jeho nepřátelé mohli nazvat ošklivou lakotou, povahovým rysem, který snad nějak souvisel s jeho strachem ze smrti.
Tikající bomba
Picassova akční podvratná malba měla různé nitky, které se měly sbíhat v jeden mohutný proud. Revoluce se blížila. Posledním hybatelem byly sochy primitivních kultur z Afriky nebo Oceánie. Zejména černošské umění viselo v Paříži ve vzduchu, ale snad jen Picasso v něm našel původní podstatu, totiž rituální funkci, sublimaci a tedy zahánění zlých démonů. Vedle syrové formy vnímal obsah určený k vymítání, který mu byl bytostně vlastní. Klíčovým dílem se nakonec stal obraz Avignonské slečny - tak jej nazval André Salmon. Východiskem byla malířova vzpomínka na barcelonský nevěstinec a jeho více či méně oblečené prostitutky.
Býk a jeho žena
Picasso byl současníkem průkopníků abstraktního umění, ale sám se k tomuto pojetí malby nikdy neuchýlil. Bezpodmínečně potřeboval hmatatelnou inspiraci z vlastního života, pevnou, i když pokřivenou půdu pod nohama a známé motivy. Jeho sláva časem vzrostla do nebývalých výšin. Prošel řadou stylových proměn a vztahů se ženami, které přímo ovlivňovaly jeho náměty. Asi nejznámější je malířovo několikaleté spojení s fotografkou Dorou Maarovou, která je považována za jedinou, jež se přiblížila umělcově úrovni či zájmům. Byla to ostatně právě tato krásná, ale nevyrovnaná surrealistka, která v roce 1937 zdokumentovala vznik slavné Guerniky.
Nerovný partner
Vzpomínky jeho partnerky Françoise Gilotové líčily Picassa v tak brutálním světle, že se snažil zabránit jejich vydání ve francouzštině. Po jejich zveřejnění v roce 1964 Picasso dokonce přerušil kontakt s jejich společnými dětmi, které už nikdy nedokázaly obnovit vztah se svým otcem. Na rozdíl od mnoha svých uměleckých kolegů neemigroval, ale zůstal v nacisty okupované Paříži, kde ho pravidelně navštěvovalo gestapo. V té době byl ještě ve formálním svazku s manželkou Olgou, kterou si vzal v mládí. Picassův vztah s Gilotovou byl stejně jako všechny ostatní vztahy krajně nerovný. Ke konci vztahu se Picasso, nyní sedmdesátník, obklopuje milenkami, žije bouřlivým společenským životem a k Françoise je nesmírně hrubý a nevděčný. Její místo postupně zaujímá jeho milenka a později druhá manželka Jacqueline Roqueová. S tou se ožení v osmdesáti letech a po jejím boku přežije dalších dvanáct let.
Ta, které se celý život obával, si pro Pabla přijde 8. dubna 1973, kdy Picasso umírá. Stalo se to při obědě s přáteli, kde mu náhle vypovědělo službu srdce. Zanechal po sobě úctyhodné dílo, jež čítá podle odhadu téměř čtrnáct tisíc obrazů, sto tisíc rytin a přes třicet tisíc ilustrací. Na mnohých z nich jsou zvěčněny jeho sladké múzy, ženy, jež propadly Pablovu vnitřnímu žáru, který je záhy sežehl.
Zdroje: Dotyk, WideWalles, DailyartMagazine, vcu.edu
