Počátky televize v ČSR: Soudruzi, soudružky, můžeme začít vysílat, znělo v pravidelném vysílání

Byla to skvělá událost, ale jen pár vyvolených si mohlo vychutnat úvodní okamžiky. Jedním z nich byl i bývalý československý prezident Klement Gottwald, který půl roku před takzvaným véčkovým večerem obdržel první sériově vyráběný televizor. Tesla 4001 byla v podstatě bakelitová krabička s malou obrazovkou o úhlopříčce 25 centimetrů. Kromě tohoto typu existoval v sovětské okupační zóně také Leningradský přijímač vyráběný německou firmou Sachsenwerk v Radebergu. Do Československa jich bylo dovezeno 1 500 kusů, ale k 1. květnu 1953 je měly k dispozici pouze státní organizace. Těch několik stovek jednotlivců, kteří si je mohli naladit ve 20 hodin večer, bylo rozptýleno téměř výhradně v Praze, odkud se signál šířil.

„Mám tu čest vás pozdravit jako první posluchače, ba první diváky Československé televize. Soudruzi, soudružky, můžeme začít vysílat,“ promluvil na chvějící se obrazovce herec Jaroslav Marvan, zvuk a obraz zřejmě nebyly synchronizovány. Po krátkém úvodu představil lidi, kteří se na vysílání umělecky podíleli. Prvním skutečným pořadem byla krátká četba z Moliérovy hry Lakomec, kterou svým typickým hlasem a projevem obstaral František Filipovský. Do slovenštiny se pustil i Jozef Vrabec, místopředseda Československého rozhlasového výboru. Byl to právě rozhlas, který nad novým médiem v prvních chvílích roztáhl svá ochranná křídla a z jehož lidských zdrojů se rekrutovali první televizní pracovníci.

„Soudružky a soudruzi, milí přátelé. Dovolte mi, abych vás jménem Československého rozhlasového výboru co nejsrdečněji přivítal u příležitosti zahájení zkušebního televizního vysílání,“ stálo v připraveném Vrabcově projevu. „Jestliže dnes můžeme zahájit zkušební vysílání, děkujeme za tuto radostnou skutečnost především naší Komunistické straně Československa, naší vládě, osobně nezapomenutelnému a nám všem drahému Klementu Gottwaldovi a jeho nejbližšímu spolupracovníkovi a nástupci, prezidentu republiky soudruhu Antonínu Zápotockému, kteří měli od samého počátku velký zájem na tom, aby se u nás co nejdříve rozběhlo televizní vysílání,“ pokračoval dále ve svém rozhovoru. Pochvala není překvapivá - Stalin byl v ilegalitě téměř dva měsíce, ale tání situace ještě ani nezačalo. Přesto první vysílání nebylo tolik poznamenáno politikou. Šlo hlavně o hudbu, čtení zpráv nebo umělecká vystoupení, samozřejmě vše živě.

„Bylo jedno studio, kde byly dvě kamery, jeden stůl, a u toho se všechno odehrávalo. Tehdejší technika byla strašně nespolehlivá, nebylo žádné nahrávací zařízení,“ upozornil na webu České televize ředitel techniky ČT Rudolf Pop s tím, že průkopníci vysílání museli být především nadšenci a také dobří improvizátoři. Od 24. února 1954 bylo vysílání prohlášeno za pravidelné. Financování zpočátku plně hradil stát. Teprve o dva roky později se na něm začali podílet sami diváci. Vysílalo se stále jen z Prahy.

Nový prostředek se však těšil velké oblibě, a přestože nešlo o levný luxus, poměrně rychle se rozšířil. Podle dostupných informací bylo v lednu 1956 v Československu registrováno 22 koncesionářů, v únoru 28 koncesionářů, v březnu 37 koncesionářů a do konce roku 794 televizních koncesionářů. Miliontý koncesionář v Československu byl zaregistrován 30. září 1961. Jedním z hlavních důvodů, proč si lidé pořizovali televizor, byl sport a možnost sledovat zápasy z pohodlí obývacího pokoje nebo zpoza výlohy televizní prodejny. Zejména v počátcích se před malými obrazovkami scházely rodiny ze sousedství a byla to slavnostní chvíle. Zajímavé je, že ačkoli se v prvním roce jednalo pouze o zkušební vysílání, v archivu ČT se dochovala zpráva ředitele Karla Kohouta z listopadu 1953, která obsahuje plán vysílání na konec roku, kdy televize vysílala šestkrát během posledních deseti dnů. Na Štědrý den to byly jen dvě hodiny odpoledne, ale na Silvestra od osmi hodin večer až do půlnoci.

Zdroje: Českátelevize, Rozhlas.cz, stoplusjednička.cz