Článek
V pátek uplynulo 79 let od útěku Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau v Polsku. Oba zde byli vězněni od roku 1942 a jejich útěk uskutečnili přesně 7. dubna 1944. Jejich útěk z nejkrutějšího tábora byl o mnoho let později označen jako hrdinský čin.
Rudolf Vrba s Alfredem Wetzlerem, kteří utekli s pomocí táborové odbojové organizace, měli štěstí, za pár týdnů doputovali na Slovensko. Význam jejich činu přitom není v útěku samém: uprchli, aby vydali svědectví o tom, co se v Osvětimi děje. Chtěli zastavit vyhlazování Židů, přivést svět k důrazné akci na jejich obranu.
,,Nešlo jen o záchranu jejich životů. Podnikli také misi, aby informovali svět o tom, jak Osvětim-Březinka funguje a co se v táboře děje," uvedl člověk, který se s nimi po jejich útěku sešel. Jak oba tehdy vypověděli, při útěku jim museli pomoci někteří vězni tábora. Protože Vrba a Wetzler strávili v táboře poměrně dlouhou dobu, věděli, jaké mechanismy se spustily, když někteří vězni utekli.
Plán útěku
V táboře byly dvě sady strážních věží. Jedna přímo na plotě, druhá v širším kruhu za ním. Fungovalo to tak, že dokud vězni v různých komandech pracovali mimo samotný tábor, vnější kruh strážních věží obsluhovali důstojníci SS. Zároveň byli vězni každý den velmi pečlivě počítáni při tzv. apelu. ,,V okamžiku, kdy se zjistilo, že evidence nesouhlasí, obsadili důstojníci SS vnější okruh strážních věží asi na tři dny a prohledávali celý prostor tábora, dokud vězně nechytili," vysvětluje historik, který zanalyzoval podrobné výpovědi obou hrdinů.
Dne 7. dubna 1944 se Vrba a Wetzler ukryli ve vnější části tábora, v oblasti, která byla ve výstavbě, protože tábor se měl rozšiřovat. S pomocí dalších vězňů si vytvořili úkryt pod hromadou dřevěných prken. Zároveň jejich spoluvězni přijali řadu opatření, aby je při pátrání nemohli chytit psi. Proto se také polili benzínem, a následně na sebe nasypali tabák. To psi od nich nakonec odradilo.
Když při kontrole počtu vězňů jejich počet nesouhlasil, nacisté spustili tradiční poplach a začalo jejich hledání. Cestou vyslýchali a mučili vězně, o kterých věděli, že s nimi byli v kontaktu. Tři dny prohledávali okolí tábora, poté, jak bylo zvykem, byl poplach odvolán, stejně jako stráže z vnějšího obvodu strážních věží. Před Vrbou a Wetzlerem tak byla cesta doslova volná. Zní to jednoduše, ale je třeba si uvědomit, že po tolika měsících v táboře byli fyzicky velmi vyčerpaní.
A proč to vlastně udělal?
„Mojí hlavní pohnutkou, když jsem byl v Osvětimi, byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, se kterou nejen pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, ale považovali to za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Ta samozřejmost, s jakou se pohybovali mezi umírajícími lidmi zahalenými do bláta, krve, moče a výkalů, v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných čižmách s jezdeckým bičíkem v ruce, tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti, ta mě opravdu hněvala,“ prozradil o několik let později Rudolf Vrba.
„Byl jsem v továrně na smrt. Ve vyhlazovacím centru, kde byly plynovány a spalovány tisíce a tisíce mužů, žen a dětí. Protože byli Židé – to byla primární myšlenka führerova nemocného mozku, ale hlavně proto, že jejich smrt byla přínosem pro německé válečné úsilí. Dítě v Berlíně potřebovalo boty. Hitler je našel v Osvětimi. A máma napsala tátovi na ruskou frontu dopis, ve kterém velebila spasitele s malým černým knírkem,“ dodal dále.
