Článek
Jejich byty se nacházely v takzvaném sovětském sektoru, ve východní části města, ale stačilo vyjít z domu a rázem ocitli se na západě, ve francouzském sektoru. Ale dokud je hranice otevřená, příliš si toho nevšímají. To se však v noci z 12. na 13. srpna 1961 změnilo. Náhlé a násilné vytvoření ostré hranice mezi východní a západní částí města znamená, že se ocitají v pomyslném vězení. Jejich situace je však o to absurdnější, že nemohou ani bezpečně vkročit na ulici.
Hlavní vchody do domů zabarikádovaly východoněmecké bezpečnostní složky, které vytvořily provizorní přístup přes zadní dvory. V následujících dnech se tak Bernauer Strasse stala dějištěm dramatických scén. Řada obyvatel zdejších domů se rozhodla uprchnout na Západ. Vyhazovali z oken nejnutnější věci, a snažili se z nich vyskočit na ulici. Pomáhali jim civilisté ze západní části města, ale také místní hasiči, kteří uprchlíky zachytávali do záchranných matrací. Často na poslední chvíli.
Dva světy v jednom městě
„Musíme zabránit západoněmeckým militaristům a revanšistům v dalším podvracení Německé demokratické republiky a socialistického tábora,“ obhajovala východoněmecká komunistická propaganda v létě 1961 vytvoření ostré hranice uvnitř metropole. Skutečný důvod byl však jiný. Berlín byl stejně jako celá země po druhé světové válce rozdělen do čtyř okupačních zón, a brzy se stal neuralgickým bodem ve vztazích mezi Východem a Západem.
Napětí se stupňovalo od roku 1949, kdy na německém území vznikly dva samostatné státy. Nejprve v květnu vznikla sloučením americké, britské a francouzské okupační zóny Spolková republika Německo (hlavním městem se stal Bonn), v říjnu stejným způsobem reagovali Sověti a na území, které od války spravovali, vytvořili Německou demokratickou republiku. Berlín, ačkoli ležel hluboko ve vnitrozemí tohoto komunisty ovládaného státu, se nadále těšil zvláštnímu postavení. Mezi jeho západním a východním sektorem (ten se stal hlavním městem NDR) se na rozdíl od obou německých států mohli lidé skutečně volně pohybovat.
Noir/ Wikimedia commons CC BY-SA 3.0
Západ reagoval vlažně
Jedno se soudruhům z NDR upřít nedá. Akce, kterou oddělili Východní Berlín od Západního, byla rychlá a maximálně koordinovaná. Byla zahájena úderem jedné hodiny po půlnoci 13. srpna 1961. Lidé, kteří cestovali mezi oběmi částmi města, byli nepříjemně překvapeni, když najednou vlaky metra a nadzemky zastavily na určených stanicích a oni museli vystoupit a pokračovat pěšky. Ulice byly v té době již plné vojáků a policistů. Vojáci měli 30 minut na to, aby zablokovali silnice mezi východním a západním sektorem a obsadili stanice železniční dopravy. Krátce nato se do akce zapojily stavební čety. Dělníci chráněni vojáky vytrhali dlažbu na silnicích, přeřezali koleje, zablokovali silnice betonovými panely a vztyčili sloupy, natáhli mezi nimi ploty a ostnatý drát.
Nechtěl střílet, a tak utekl
Ironií osudu byl mladý muž, který měl zabránit útěku na Západ. Conrad Schumann, devatenáctiletý východoněmecký voják, hlídal 15. srpna 1961 zátarasy z ostnatého drátu na rohu ulic Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse. Službu nenesl dobře, musel čelit nadávkám z obou stran hranice. Pokusit se proniknout do takto střeženého prostoru znamenalo riskovat život nebo několik let vězení. Přesto to lidé zkoušeli dál a mnohým se podařilo dostat na druhou stranu. Údaje o tom, kolik takových šťastlivců bylo, se různí. Z oficiálních statistik je však známo, že při pokusu o útěk přes hranice zemřelo 140 lidí. Posledním z nich byl Winfried Freudenberg, který v březnu 1989 letěl na Západ v balonu, ale zřítil se tam.
O osm měsíců později, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, definitivně Berlínská zeď padla.
