Rosa Parksová: Afroameričanka se postavila americkým zákonům, když neuvolnila své místo bělochovi

Po celodenní práci byla ráda, že se konečně vracela domů. Nastoupila do autobusu linky 2857, zaplatila za jízdenku, usadila se a ztracená v myšlenkách na blížící se vánoční svátky ani pořádně nevnímala cestu. Jedna zastávka, dvě, tři a autobus se pomalu plní cestujícími. Pak ji ze zamyšlení vytrhl hlas řidiče, který po cestujících chtěl, aby uvolnili sedadla. Rosa Parksová však zůstala sedět. Něco se v ní zlomilo.„Uvědomila jsem si, že kdybych vstala, znamenalo by to, že souhlasím s tím, jak se mnou zacházejí. A to jsem neschvalovala,“ vzpomínala později na pocity, které ji onoho prosincového večera roku 1955 v autobuse přemohly.

Zatknout někoho za to, že nepřenechal místo v autobuse někomu jinému? Vskutku absurdní představa, ale ve Spojených státech ještě před 68 lety to nebylo zcela nic neobvyklého. Životy lidí se řídily segregačními zákony, jejichž ústřední doktrínou bylo Oddělený, ale rovný. Podle platných předpisů to fungovalo tak, že přední řady sedadel v autobusech byly vyhrazeny bělochům a barevní, kteří tvořili naprostou většinu cestujících, mohli sedět pouze vzadu. Pokud do vozidla nastoupilo více bělochů, řidič posunul hranici mezi sektory tak, aby mohli sedět všichni. V takovém případě museli Afroameričané uvolnit svá místa a mnohokrát se stalo, že je z autobusu vyhodil, což bylo také jeho právo. Pro mnohé žen se autobusy staly symbolem bezmoci. Černoši byli ponižováni už při nástupu do autobusu. Pokud už uvnitř seděli běloši, museli si u řidiče vpředu koupit jízdenku, vystoupit a znovu nastoupit zadními dveřmi, aby neobtěžovali nadřízené cestující tím, že kolem nich projdou. Nejednou se stalo, že řidič nechal afroamerického cestujícího zaplatit, a než cestující stačil přejít přes chodník k zadním dveřím, zavřel mu je před nosem a odjel.

Jednoho dne v roce 1943 se to stalo Rose Parksové. Zůstala stát na ulici v dešti, ale řidiče Jamese Blakea si dobře pamatovala. Dvanáct let poté se mu vyhýbala, až se nakonec v autobuse číslo 2857 jejich cesty opět zkřížily. V souvislosti s jejím vzdorem, kdy odmítla v autobuse uvolnit své místo bílému muži, se objevily výklady, že tak učinila proto, že byla unavená ze své práce. „To jsou výmysly. Nebyla jsem unavená o nic víc než obvykle na konci pracovního dne. Nebyla jsem ani stará, bylo mi tehdy 42 let. Byla jsem jen unavená z neustálé diskriminace, věčného ustupování a ústupků,“ zdůraznila později Rosa Parksová ve své autobiografii. Ústupky musela dělat už od mládí, ale nepatřila k těm, kteří by byli ochotni sklonit hlavu po celý život. Byla jednou z hrstky Afroameričanů, kterým se podařilo získat středoškolské vzdělání. Nedostala však odpovídající zaměstnání, a tak pracovala jako švadlena v obchodním domě. Kompenzovala si to vystupováním v oblasti aktivismu.

Když onoho podvečera odmítla uvolnit své místo v autobuse bělochovi, řidič James Blake splnil svou hrozbu a zavolal policii, která 42letou švadlenu a aktivistku zatkla. Byla obviněna z porušení městských segregačních nařízení a 5. prosince se měla dostavit k soudu. Její případ vyvolal pobouření v řadách černošské komunity v Montgomery a představitelé NAACP a dalších organizací zvažovali, jaká opatření podniknout. Nakonec spatřil světlo světa plán bojkotu autobusové dopravy. Měl se uskutečnit v den soudního jednání. Město zaplavily tisíce letáků, na kterých stálo:"Žádáme všechny černochy, aby v pondělí nejezdili autobusy na protest proti tomuto procesu. Jeďte taxíkem nebo jděte pěšky. Prosíme vás všechny, děti i dospělé, nejezděte v pondělí autobusy!".

Rose Parksová dostala od soudu pokutu 10 dolarů a měla zaplatit další čtyři dolary jako soudní výlohy. Proti rozsudku se odvolala a organizátoři se rozhodli v bojkotu pokračovat. Téhož dne byla založena Montgomery Improvement Association a do jejího čela byl zvolen mladý kazatel Martin Luther King. Boj za občanská práva a odstranění rasové diskriminace a segregace vstoupil do nové fáze. Právě případ Parksové v něm sehrál důležitou roli. Již v předchozím roce totiž Nejvyšší soud rozhodl, že segregace ve školách je protiústavní. Aktivisté z Montgomery nyní chtěli, aby to platilo i v jiných oblastech života. A dokud takové rozhodnutí nepadne, byli odhodláni bojkotovat veřejnou dopravu. Pronásledování ani útoky však k ničemu nevedly a bojkot pokračoval. Jedním z výsledků byl nakonec bankrot městské autobusové společnosti.

Události v Montgomery pochopitelně neunikly pozornosti aktivistů v dalších amerických státech a došlo doslova k dominovému efektu. Podobné bojkoty, i když ne v tak velkém měřítku, proběhly v několika městech a vedly mimo jiné k tomu, že se Afroameričané přestali bát a začali veřejně vyjadřovat svou nespokojenost s diskriminačními opatřeními. To postupně vedlo k jejich zrušení. Smutnou hrdinkou se však stala Rosa Parksová, která svým vzdorem uvedla věci do pohybu. Jako symbol hnutí za občanská práva byla nejprve vyhozena z práce a nakonec o ni přišel i její manžel. Přestěhovali se do Hamptons a později do Detroitu. Hrdinka zemřela 24. října 2005 ve věku 92 let.

Zdroje: History.com, Womenshistory.com, Berkeley.org