Článek
Trauma z raného citového pouta se konečně přestalo doslovně zametat pod stůl. V posledních letech se toto trauma dokonce přestalo nazývat neurózou nebo depresí. Ačkoli diagnostika má stále daleko k dokonalosti, negativní dopady vývojového traumatu jsou uznávány jako něco víc než jen fyzické zneužívání v dětství, víc než jen špatná výchova a víc než jen něco, z čeho se máme v dospělosti oklepat a vyrůst.
Trauma z tohoto dětského připoutání negativně ovlivňuje to, jak dítě vnímá samo sebe a jak se ve svém životě doslovně připoutává k ostatním, konkrétně ke svým primárním pečovatelům. Trauma z attachmentu vzniká, když se v klíčových vývojových fázích života dítěte objeví v rodině jakékoliiv traumatické zážitky. Může k němu dojít v důsledku zanedbávání, zneužívání nebo opuštění ze strany rodičů (včetně fyzického i citového opuštění).
Vývojové trauma v dětství může vést k rozvoji nejistého stylu připoutání, včetně úzkostného, vyhýbavého nebo dezorganizovaného stylu, který si dítě nese do dospělého života. Ze tří nejistých stylů připoutání je pro závislost na lásce pravděpodobně nejrizikovější úzkostný styl připoutání ke druhému člověku.
Mnozí z těch, u nichž se v dětství vyvinul úzkostný styl attachmentu, měli kolem sebe často lid , kteří byli v péči o ně nárazoví a velmi nedůslední. Tento styl připoutání často zahrnuje zanedbanou výchovu, kdy dochází k nesouladu mezi potřebami rodiče a dítěte. Běžně také zahrnuje rodiče nebo pečovatele, kteří vykazují vysokou míru emoční nestability, kteří mohou dítě jeden den chválit a druhý den ho ignorovat, když se dítě učí podávat tvrdší výkony, aby si získalo pozornost svých pečovatelů.
Pečující osoby mohou být střídavě pečující, pak zase trestající a přísné v závislosti na své náladě. Stejně tak někteří pečovatelé mohou věnovat dítěti pozornost jen proto, aby uspokojili své vlastní emocionální potřeby, nebo na základě image. To znamená, že chtějí vypadat jako vzorný rodič před ostatními. Tento nedůsledný typ péče může v dítěti vyvolat úzkost, protože se naučí, že se na pečovatele nelze spolehnout.
Úzkostně připoutané děti ke svým rodičům mohou snadno plakat, jeden den mohou být vnímány jako ukňourané a být za to kárány, druhý den zase rozmazlovány, mohou se obracet na rodiče s prosbou o lásku a pozornost a snadno se rozzlobit nebo být smutné, pokud rodič na potřeby dítěte nereaguje, což v dítěti vyvolává větší snahu získat si lásku rodiče.
Problémy se přenáší do dospělosti
V dospělosti to často vede k předvídání odmítnutí u přátel nebo partnerů, kde je neustále přítomna nedůvěra a obavy z opuštění. Mnozí se stávají dospělými, kteří mají hluboký strach, že budou opuštěni, a potřebu být neustále ve vztahu. Mohou však být vůči svému partnerovi velmi nedůvěřiví, v romantických vztazích mají sklon zapojovat se do spoluzávislostně-narcistického tance, mají potíže s ovládáním svých impulzů, zejména pokud mají pocit, že budou opuštěni, a mají tendenci vyvolávat ve svém partnerovi pocit pasti nebo pohlcení na základě vlastních neuspokojených potřeb bezpečí, spojení a sounáležitosti.
A proč tedy někteří mají tendenci stát se ve svých vztazích závislými, zatímco jiní ne? Tento vzorec souvisí s jejich nejranějšími zkušenostmi z dětství, včetně vztahů s rodiči a pečovateli. U osob s vyšším rizikem patologické lásky byly vztahy často vyučovány jako statusový symbol jejich hodnoty a cennosti.
Neustálá potřeba být ve vztahu
To může zahrnovat překrývání vztahů nebo impulzivní zavrhování jednoho z nich při prvním náznaku (i když domnělém), že je někdo opustil nebo že je opuštěn. Pokud existuje vzorec těžkého attachmentového traumatu, který zanechal člověka s úzkostným stylem připoutání, často nutkavě hledá první známky partnerova nezájmu nebo může impulzivně opustit vztah jako první, aby zabránil případnému opuštění.
Jde především o to, že všichni jsme produktem svých prvních zkušeností a toho, jak jsme byli vychováváni. To, jak se cítíme sami se sebou a jak se vztahujeme k ostatním lidem v našem životě, se odvíjí od našeho základního stylu připoutání a našeho nevyřešeného traumatu z tohoto raného připoutání. Svou bolest jsme schopni vyléčit. Jsme schopni naučit se milovat zdravým způsobem, který je prostý prožívání, strachu, závislosti a toxicity. A jsme schopni odnaučit se to, co nám bylo v dětství vštěpováno jako normální. K tomu je zapotřebí, abychom se naučili funkčnímu přístupu namísto dysfunkčního, bezpečnému přístupu namísto pohodlného a stabilnímu přístupu namísto toho, co nám bylo vštěpováno jako známé a praktické.
Zdroje: Help Guide, Very well mind, Studie
